Žiť

Síce má film od premiéry už pár dekád za sebou, jeho príbeh je stále aktuálny. Vykreslenie pracovného prostredia na "úradoch" mi prišlo nadčasové. Alebo je to skôr tým, že je nemenné? Watanabeho zmena životného štýlu prinúti zamyslieť sa nad svojou cestou životom nejedného diváka. Mladého čo starého. Priestor na zmenu sa vždy nájde. Je jedno koľko času ostáva, dôležité je začať hneď. (08.05.2021)

Smutný filmík, ktorému trochu na pôsobivosti uberá prílišná dĺžka (aspoň to záverečné exposé by som skrátil aspoň o niečo). Najsilnejšími momentmi sú obe nasadenia piesne starca - vtedy ma Kurosawa dostal dokonale. Rovnako podanie tohto smutného hrdinu mi sadlo, či už výkonom hlavného prestaviteľa Takashi Shimuru alebo niektorýmu dejovými zvratmi, ktoré nestrácajú na aktuálnosti dodnes (najmä boj proti veterným mlynom byrokracie). Je mi ľúto tých záverečných naťahovačiek a úprimne moje očakávania tento film nesplnil, ale určite za zhliadnutie stál a v niektorých miestach naplno odhalil Kurosawov talent. (12.09.2005)

Kde by iní v potoku sĺz svoj príbeh ukončili, tam sa majster Kurosawa ešte len poriadne nadýchne a v nevídanom prúde prázdnych slov, teatrálnych výstupov a pštrosích postojov usvedčí človeka z tých vlastností, ktoré on sám ako jednotlivec tak rád pripisuje všetkým ostatným... Karel Čapek by sa v tejto naozaj až 'hordubalovskej' tragike nepochybne našiel. A to už je iný kompliment! (20.06.2006)

Přepsáno v září 2018. Žít je dalším zdařilým filmovým převodem ruské reality na japonskou. Žít má vícero rovin, obraz si vychutnává své komponování s poetickým předsevzetím. Nejhlasitěji oceňovanou rovinou je humanisticky a politicky korektní vykreslení jednotlivce v závislosti ke společnosti, kamínek po kamínku se buduje jímavý pomník člověku. Nejzdařilejší rovinou je společenská kritika lidem nepřátelského byrokratického aparátu. Zlehčení v lehkém krokovém tanci provádí vznešené ceremoniální obřady etického kodexu společenské zdvořilosti. V dalších rovinách se splývá s rytmem dobových zvuků moderního vývoje. Ochutnává se opojení zábavy a nutných útěků. Pozoruje se střet nového se starým, generační odcizení, rozčarování a ztráta iluzí. Poselstvím je naučit se prožívat vlastní život, byť se na praporci uklání mučednické utrpení. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Hlavní postavou resuscitovaného života je Kandži Watanabe (příjemný Takaši Šimura), zasloužilý vyšší úředník radničního byrokratického molocha. Oznámení brzké smrti ho vytrhává z dlouholeté apatické strnulosti, ale ke vnitřnímu smíření vede dlouhá cesta. Nejdrásavější bolestí je pocit prázdnoty a promarnění, nezkušeně se hledá zapomnění. Cílem je radost ze života s pocit smysluplnosti. Hlavní ženskou postavou je Tojo Odagiri (zajímavá Miki Odagiri), nejmladší členka Kandžiho podřízených. Nejednoznačná pracovní náplň je zdrojem neuspokojení, její upřímná bezprostřednost je nakažlivou nákloností k životu. Je převozníkem k naději. Výraznou postavou je spisovatel (sympatický Yûnosuke Itô), v daný okamžik nejupřímnější Kandžiho průvodce nočním zapomínáním strastí života. Útěk z reality a hřmot zábavy je jedinečnou dobovou sondou života. K výraznějším postavám patří Micuo Watanabe (Nobuo Kaneko), Kandžiho nevděčný syn v nerovné i pochopitelné zatvrzelosti generačního nepochopení. A také jeho manželka Kazue (Kjôko Seki), panovačný hlas Micuovy nespokojenosti se životem vlastního otce. Z dalších rolí: řadový úředník a poslední zbytek lidskosti Kimura (Šin'iči Himori), přitakávající mladí úředníci Sakai (Haruo Tanaka) a Noguči (Minoru Čiaki), na Kandžiho místo trpělivě čekající úředník Ōno (Kamatari Fudžiwara), Kandžiho hříšnější bratr Kiiči Watanabe (Makoto Kobori), jeho manželka Tacu (Kumeko Urabe), povýšenecký místostarosta (Nobuo Nakamura), či výhružně bulvy valící šéf Jakuzy (Seidži Mijaguči). Film Žít reaguje na dynamickou proměnu japonské společnosti tehdejší doby. Společenská kritika se zaštiťuje humanismem a u měsíčku pěje requiem za život. Umění žít, to je, oč tu běží. Provozuschopnost a vstřícnost úřadů nikdo neplánuje. (28.06.2009)

Príbeh muža so sklonenou hlavou, ktorý nemienil umrieť, pokým nezačne žiť. Ťažko sa mi stotožňovalo s dobou a prostredím, ale téma bola nadčasová. Život, smrť a byrokracia. A v tých lesklých stareckých očiach sa zobrazovali všetky premrhané okamihy. Možno nie všetky, ale ten jeden pohľad predstavoval smútok nad každým z nich. A ten jeden čin, ktorým sa to pokúsil zvrátiť... Keby som práve nebol zavretý medzi štyrmi stenami svojho pracoviska, vstanem a urobím niečo čo sa neobmedzuje na rozsah tohto komentára (alebo v rámci prokrastinácie na to budem aspoň s úsmevom myslieť;). Niečo čo sa neobmedzuje na slovnú zásobu. Tento film to pomáha pochopiť. Tento film to reprezentuje. Treba mu ísť síce naproti, ale tak to chodí aj v živote, však? (04.09.2013)