Žiť

Sympaticky film o tom, ako Kanji Watanabe v podani Takasi Simuru /Telesna Straz, Sedm Samuraju, Opily Andel/ prakticky precitol z nudnej kancelarskej prace a zacal sa angazovat vo verejnych veciach a bojovat za verejnosprospesne zalezitosti /stavba ihriska/ v istom japonskom meste /Tokio/. Tento Kurosawov film ma az tak nenadchol, hoci Shimura rozhodne vedel hrat. Rozjazd je priserne pomaly, tuna to Kurosawa prehnal. Hoci je znamy tym, ze jeho filmy plynu pomaly, tuna bol rozjazd pre mna doslova ospaly a taku nudu som uz dlho nezazil. Stopaz 143 minut je sialena, a fakt ako zostrihat film o hodinu, nic by sa nestalo a filmu by to neublizilo. Secuko Hara /Tokyo Boshoku, Nelitujeme sveho Mladi 1946/ bola sice vyborna, ale uprostred filmu dost prehravala a Masajuki Mori /Ukigumo 1955, Rasomon/ sa teda nijako nepredviedol. Hoci Kurosawu povazujem za legendu svetovej kinematografie, tymto filmom by si mna za fundu rozhodne neziskal, ne, ne : 70 % z ucty k velikanovi (16.04.2016)

Příběh úředníka Watanabeho, který už třicet let dělá nudnou práci na úřadě, kde raději než aby něco vyřídili, tak pošlou člověka do jiného oddělení až se dostane zpátky do oddělení, kde podával žádost poprvé, je velmi dojemný obraz toho, jak to je když člověk jen přežívá místo aby svůj život něčemu nebo někomu věnoval. Apatického Watanabeho sledujeme jen chvíli, protože velmi brzo se u lékaře dozví pravdu o svých žaludečních potížích a změní se zoufalého člověka, který se snaží jakýmkoli způsobem ještě něco se svým životem udělat. Film běží velmi rozvláčně a pomalu, ale svým námětem a jeho prezentací dokáže člověka vtáhnout, že dvě a půl hodiny utečou hned a to hlavně díky hlavní postavě a jejímu představiteli. Takaši Šimura zahrál přerod od apatie přes zoufalství až k zápalu pro cíl, který si uředník Watanabe vytyčil, velmi přesvědčivě a zvlášť v posledních scénách a scéně v kavárně s mladou úřednicí. Nakonec se člověk nedovídá nějakou "novou" zásadní pravdu, ale vyznění Watanabeho příběhu a je podáno tak dobře, že to člověka opravdu rozesmutní a zároveň inspiruje a dodá nějakou naději, i když už podobné věci ve filmu byly mockrát. Pro někoho může být ale to pomalé vyprávění docela problém, protože je opravdu hodně pomalé a ani se moc nesnaží nějak diváka vtahovat do děje přímo a je potřeba si na to prostě zvyknout a sledovat pozorně hlavní postavu a děj, protože to za to stojí. (04.12.2010)

Děj je místy příliš zdlouhavý, to je zde myslím největší zápor. Delší záběry obličejů, vyjadřující pocity herců mohou být doménou filmu (viz. Leoneho filmy), tady se mně to nezdálo kuprospěchu filmu. Film ukazuje neochotou a byrokracií prošpikovaný japonský úřad, ve kterém se rozhodne smrtelně nemocný úředník jít proti úřednickému proudu a pokusit se schválit výstavbu dětského parku. (10.02.2011)

Takto jsem po většinu filmu nebrečela od dob Jmenuji se Sam! Tento film je naprosto a opravdově neskutečně silný a vtahující. Stále stejně nadčasové a fungující ještě plno let do budoucna. Jsem moc ráda, že ho vlastním na originálním DVD, tohle by se mělo pouštět všem úředním krysám a šimlům povinně každý rok jejich působení v úřadě. Ve filmu sice cynicky začínající vystřízlivě těchto lidí, které je pak prakticky až na jeden případ na nic, ale snad by to aspoň někým v tomto státě hnulo, sakra! (19.02.2010)

Jak žít a pracovat v japonské společnosti, kde se věta v rozhovoru se zástupcem starosty: "Můžete to prosím ještě zvážit?" stává teroristickým činem? Watanabe byl po celý svůj život zářným příkladem úředníka - neřekl ani slovo, celým svým tělem vyjadřoval podřízenost, neboť mluvit a činit znaméná angažovat se a pracovat, což znamená žít. Možná se nám dnes Kurosawův výkřik zdá zdlouhavý a místy až tezovitý, ale pro Japonce v padesátých letech to musel být úder kladivem. (06.05.2009)