Žiť

Už je mi jasné, kde brali inspiraci autoři Americké krásy. Podoba s Ikiru je víc než zřejmá: i tady se hned na počátku filmu dozvídáme, že hlavní hrdina nejpozději za rok zemře a i zde je nám řečeno, že je už stejně posledních 25 let mrtvý. To, co změní hrdinův život ovšem v případě Ikiru není láska, ale zpráva o rakovině žaludku. Tento film vskutku nutí k zamyšlení. Co bych dělal já, kdybych zjistil, že mi zbývá rok života? Nemám nejmenší tušení. Ale určitě bych si vzpomněl na aforismus Marka Twaina, na který si ostatně možná vzpomněl i hrdina tohoto snímku: Žijte tak, aby, až umřete, plakal i majitel pohřebního ústavu. (10.10.2005)

Tak s tímhle filmem jsem se natrápila a opět bohužel musím potvrdit to, co už dávno vím - Kurosawa se mi zatím ne a ne trefit do vkusu. Stejné to bylo i s Kubrickem, který si mě nakonec získal, tak uvidíme, jestli mě podobné "prozření" čeká i s japonským tvůrcem. Opět vidím zajímavou režii, typický styl, zvláštně a netradičně vystavěný příběh, zkrátka a dobře vidím spoustu formálních kvalit, které se netýkají jenom toho, co teď spěšně jmenuju. Jenže tahle celá poetika se opět míjí se mnou jako divákem, neumím se do toho ponořit, neumím si to užít a většinu času se nudím. Tak třeba zase někdy příště. (07.04.2012)

Příběh úředníka Watanabeho, který už třicet let dělá nudnou práci na úřadě, kde raději než aby něco vyřídili, tak pošlou člověka do jiného oddělení až se dostane zpátky do oddělení, kde podával žádost poprvé, je velmi dojemný obraz toho, jak to je když člověk jen přežívá místo aby svůj život něčemu nebo někomu věnoval. Apatického Watanabeho sledujeme jen chvíli, protože velmi brzo se u lékaře dozví pravdu o svých žaludečních potížích a změní se zoufalého člověka, který se snaží jakýmkoli způsobem ještě něco se svým životem udělat. Film běží velmi rozvláčně a pomalu, ale svým námětem a jeho prezentací dokáže člověka vtáhnout, že dvě a půl hodiny utečou hned a to hlavně díky hlavní postavě a jejímu představiteli. Takaši Šimura zahrál přerod od apatie přes zoufalství až k zápalu pro cíl, který si uředník Watanabe vytyčil, velmi přesvědčivě a zvlášť v posledních scénách a scéně v kavárně s mladou úřednicí. Nakonec se člověk nedovídá nějakou "novou" zásadní pravdu, ale vyznění Watanabeho příběhu a je podáno tak dobře, že to člověka opravdu rozesmutní a zároveň inspiruje a dodá nějakou naději, i když už podobné věci ve filmu byly mockrát. Pro někoho může být ale to pomalé vyprávění docela problém, protože je opravdu hodně pomalé a ani se moc nesnaží nějak diváka vtahovat do děje přímo a je potřeba si na to prostě zvyknout a sledovat pozorně hlavní postavu a děj, protože to za to stojí. (04.12.2010)

Ak by si niekto myslel, že budeme sledovať príbeh obyčajného človiečika, ktorý zomiera na rakovinu a premáha ho pocit márnosti zo svojho unudeného a zbytočného života, bude to pravda len z polovice. Druhým nosným piliérom filmu je zbyrokratizovaná miestna správa, ktorá pôsobí až smutno komicky. Skĺbenie oboch tém a réžijné majstrovstvo svetoznámeho režiséra pôsobí nenápadne a vhodne sa dopĺňa. Bohužiaľ mám výhrady proti záverečnej tretine snímku, lebo je zbytočne popisný. Divák pozná všetky odpovede a len čaká, až na to prídu aj protagonisti príbehu. (11.04.2011)

Z Kurosawova vyprávění o posledních okamizích jednoho života, prožitých s vědomím přicházející smrti, a také neskorším bilancováním o tomto životě, jsem měl dojem zajímavého životopisního filmu o zcela fiktivní postavě. Film byl naplněn silnou myšlenkou o smyslu života a jeho hledání či užívání i v případě prohry, čímž mi vzdáleně připomněl daleko mladší Lelouchův film Celý jeden život, ale přesto to naplnění v poněkud dlouhé stopáži se jaksi postupně ztratilo a vznikl na můj vkus až moc rozvláčný film, který ani navzdory silnému tématu a dobře vystavěnému příběhu nedokázal udržet moje nadšení v stejné míře po celý čas. Nápad nechat příběh výrazně plynout i po smrti hlavního hrdiny a nadále vytvářet jeho přítomnost ve filmu skrze spoustu krátkých retrospektiv považuju za pozoruhodný, i když chvílemi (zvláště u řešení voleb úředníků a otvírání podobných témat) jakoby se tím původní myšlenka vytrácela do úzadí. Je to už můj třetí Kurosawův film z přelomu 40. a 50. let, pomalu si začínám zvykat na jeho styl (či obecně na styl japonského herectví té doby), a tento film se mi (vedle Toulavého psa a Rašomóna) zatím líbil nejvíc. Přesto ty čtyři hvězdičky dávám spíše s odřenýma ušima. Dost špatná technická stránka zvuku na náročnosti sledování jenom přidala. 75% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (27.12.2019)