Krvavý trón

Tentokrát Kurosawa na téma touhy po moci, zrady a cílené manipulace s člověkem. To vše zasazeno do japonské historie. Film byl bohužel až trochu příliš nudný a bez většího zdůrazňovaní celkové myšlenky. Zajímavý a akčnější závěr bohužel už celkový dojem nedokázal podstatnou měrou změnit. T. Mifune opět výborný. (24.11.2008)

Tento Kurosawa mi přišel oproti jiným dílům, tak trochu bez života. Jediné scény ze kterých čišela ta obvyklá radost z filmování, jsou ty s duchem. Navíc děj je naprosto předvídatelný, takže jediné co nám zbývá je kochat se Toshirem Mifunem, což je naštěstí příjemná činnost. Postava kterou hraje je ale opravdu těžce zmanipulovatelnej blbec (jinak to říct nejde) a ta jeho žena byla čistě odpuzující. "Krvavý trůn" není pěkný film, je to těžká deprese . (25.01.2007)

Vďaka ČT 2 som sa dostal v prehliadke japonskej kinematografie asi do polovice nahraných filmov. Už som si zvykol, takže si, na rozdiel od nezvyknutých nemyslím že film sa chvíľami vlečie. Každý z trojice: Shakespeare, Kurosawa, Mifune prispel svojim nerovnakým dielom k tomu, že som mal z filmu dobrý dojem. A štvrtý vrchol trojuholníka patrí výbornej hudbe. (28.12.2009)

Od tohohle filmu jsem docela dost cekal, ale Kurosawa me opet celkem zklamal. A ne kuli tomu, ze by Macbetha udelal po svym. Problem je v tom, ze po slibnym, krapet mysterioznim zacatku dostava vetsinu prostoru Toshiro Mifune a to je tragedie. Celou dobu se chova jak idiot, neustale rve a tvari se jak kdyz si skrip do brneni koule. Zhruba po deseti minutach mi zacal lizt na nervy. Navic tu je opet priserna hudba, spousta scen zbytecne protahovanejch a herci se tvari neskutecne tragicky i v momentech, kdy se nic moc nedeje. Je to jak divadlo doplneny o nekolik hezkejch zaberu armady a jako takovy to vic jak na 2* opravdu neni. (14.02.2007)

Majstrovské spracovanie divadelnej hry Macbeth. Skvelé herecké výkony dvoch japonských legiend Toširo Mifuneho a Isuzu Jamadaovej (pani Asidži – Lady Macbeth). Dôležitú úlohu vo filme zohráva i klasické japonské aristokratické divadlo „nó“, ktoré spolu s tradičnou japonskou hudbou umocňuje prebiehajúci dej na plátne. Nezabudnuteľnými zostávajú záverečné scény Pavučinového lesa a lukostrelcov. (09.10.2003)