Sedem samurajov

A čo na týchto Kurosawových Samurajoch všetci tak vidíte??? hm..... Môj komentár bude asi dosť ovplyvnený predsudkami k japonskej kultúre, "Akiroví nadšenci" radšej nečítajte...Za prvé: nesmierne ma rozčulovali herci, ktorí vkuse afektovane blábotali a všetci vyzerali dementne. Za druhé: príbeh sa dal určite skrátiť do dvoch hodín a mnoho divákov by predišlo stŕpnutým nohám. Po tretie: nejdem sa roztiecť z japonského nacionalizmu a ich hrdinstva, ktoré sa paušálne odráža v každom ich filme. Po štvrté: keďže mi celkom nesedí japonská kultúra, ich samurajské kroje a odhalené zápasnícke rite, nejako mi nesedí ani A.Kurosawa. (18.02.2007)

Sedm samurajů má ve své formální dokonalosti, jako mnoho velmi dlouhých formálně dokonalých filmů, zásadní problém s tím, že sice každá scéna je úžasná, celkově ale chybí gradace, plynulost a nakonec jakási lidskost. Druhá polovina je naštěstí v tomhle ohledu mnohem vyváženější. I tak rozhodně ne Kurosawůw vrchol... natož vrchol japonského filmu. (23.05.2011)

Příběh se od známější americké westernové klasiky samozřejmě neliší, snad jen tím, že Kurosawa dává vesničanům více prostoru a divák s nimi může více soucítit, kdežto u Sedmi statečných mi víc než na farmářích záleželo na tom, aby přežilo co nejvíc kovbojů. Nerad hledám zápory na klasice, ale tři hodiny je na příběh o záchraně vesnice před bandity přece jen trochu moc a hlavně v prostřední třetině jsem příliš často pokukoval po hodinkách. Asijská velkolepost u mě tentokrát narazila. (02.07.2006)

Nemohu popřít jisté zklamání z tohoto údajně "Nejúžasnějšího akčního filmu, jaký kdy byl vytvořen". Dokážu pochopit, že před 50 lety se filmy točily prostě jinak a akce měla zcela jiný rozměr, ale tohle bylo opravdu moc zdlouhavé - monstrózní úvod do děje, formování příběhu a dokonce i akční scény postrádaly jistý spád/napětí, čímž částečně potlačovaly i potenciální emocionální náboj... Troufám si říct, že na 207 minut Sedm samurajů jednoduše neobsahuje dostatek materiálu... Mé rozporuplné pocity jsou také podtrženy tím, že při sledování jsem se přistihl, jak sám sebe přemlouvám: že to vlastně dobré je a že před Sedmi samuraji ani nic lepšího nebylo, což je fakt, Sedm Samurajů opravdu JE první válečný velkofilm i s nějakými těmi poetickými momenty ("Nebyli jsme to my, kdo vyhrál"), ale místy je šíleně nudný... 6/10 (02.12.2007)

Nejdřívě jsem nechtěl zase škádlit olgoje chorchoje bosou nohou a mlčky tento snímek přejít. Avšak po přečtení komentáře od 3 AM Code, s kterým snad stoprocentně souhlasím, jsem nakonec nalezl odvahu a budu se tak snažit zbytečně neopakovat nic, co již napsal on, čili, pokud chcete vědět, jak se stavím k těm tradičním filmovým hodnotám, přečtěte si jeho. Pořídil jsem si 3 a půl hodinovou verzi a je to tak pravděpodobně nejdelší film, jaký jsem kdy viděl (jo jo, bejvávalo - pozn. komentátoristy o rok později). První hoďka byla dobrá. Nalezání hrdinných samurajů bylo zábavné. Ovšem nemohl jsem se zbavit dojmu, že v Sedmi statečných byla každá postava charakteristická, zapamatováníhodná - jak duševnem, tak především vizuálně. Takashi Shimura je tak snad jedinou výjimkou a to dost možná proto, že je Yulu Brynnerovi trochu podobný. Jelikož 207 minut je tuším více, než kolik je zde napsáno, jde pravděpodobně o rozšíření o vystřihané scény. A je to bohužel znát. Spousta z nich se mi zdála hluchá a zbytečná a taky trochu únavná. Proto mě překvapilo, jak poměrně rychle tento film utíkal. Což je mimochodem můj častý syndrom u tří (případně delších) hodinových snímků s tím, že na úplném konci, pokud se nejedná o počin, z kterého jsem na větvi, přesto značně trpím. Je to pro mě důkaz, že za tím stojí jen a jen moje psychika, protože u 80 -ti minutových filmů si k závěru taky dost často klepu na hodinky, které nemám. Proto mám pro sebe radu do budoucna: "Hlavně se nedívat, jak to má být dlouhé". Nemám moc srovnání v asijské oblasti té doby, 50 let tam a nazpátek mám víceméně tmu (pravda, nazpátek je to možná i trochu víc), ale rozhodně si na filmech prioritně necením technického zpracování, ani se je nesnažím oceňovat na základě vlivu či klasičnosti (ah, tím jsem si zase naběh....), ale zkrátka především na tom, jak mě zaujme příběh, prostředí, nápaditost a myšlenka, což se v tomto případě nepovedlo, a tak nejpříjemnější pro mě nakonec byla 5-ti minutová pasáž uprostřed, ve které jsem mohl v klidu nechat spadnout hlavu do klína a přestat namáhat mozek a poslouchat hudbu, jelikož na obrazovce se vyjímaly po celou dobu jen 3 neznámé japonské znaky na černém podkladu značící přestávku... (28.06.2006)