Dom obesenca

Tento film som videl až potom ako som videl dokument Malí zlodeji, ktorý bol natočený o 21 rokov neskôr. Videl som ho v slede iných Kusturicových filmov. Opäť som mal možnosť vidieť isté podobnosti, keďže jeho štýl bol v niektorých filmoch využívať zvieratá, špeciálne moriaky, vznášajúcich sa ľudí a podobné motívy ako bozkávanie sa so zadržaným dychom (to tu konkrétne nebolo) a podobne. S tým dokumentom je to viac než podobné a je vidieť, že za tie roky sa toho veľa nezmenilo. Tento cigánsky epos je asi najlepší film o cigáňoch, aký som kedy videl. Jeho dĺžka mi nevadila, lebo to bol jeden veľký príbeh a skrátenie by neukázalo podstatu. Príbeh tohto filmu bol viac než realistický a vypovedá o tom, ako sa Kusturica skutočne vžil do tejto komunity, keď ju študoval v Skopje. Príbeh by mal byť ponaučením a podáva dôkladný opis tejto komunity. Ukazuje veľa motívov a báji, nehovoriac keď sa spomína svätý Juraj pri počatí, keďže je to pre nich dôležitá postava. Hudba je skvelá a myslím, si, že po tom, čo spravila hlavná postava, pre ňu môže akurát ten moriak priletieť na konci. Tento film je čierny, je temný, je taký cigánsky. (08.04.2012)

Svojský, nenapodobiteľný Kusturicov štýl je prelievanou zmesou balkánskej nátury, podobne zachytenej, ako v českom prípade Menzela, ktorý rozumel ľudovému prostrediu a všetkým jeho nedostatkom a živočíšnej, poeticky vyobrazenej rovine Jakubiska v prípade slovenských filmov. Dom obesenca je skvelým príkladom nesplnených snov vidieckej súdržnosti, osobných a rodinných zlyhaní a hodnôt prevrátených rokmi a skúsenosťami. Tak, ako vzlietla nad oblakmi Hatidžina strecha nad hlavou, tak sa za pár drobných výhod pomedzi prsty vytratila dôvera a láska celej famílie. Výborné sú i zvyšné podobenstvá. (24.02.2018)

Emir Kusturica umí prostředí jugoslávských cikánů vykreslit dokonale. O tom jsem se už přesvědčil. Tento snímek nemá chybu, oceňuji hlavně s jakou lehkostí je skloubena dramatická (vážná) linka s černou komedií. Je ve všech směrech vyvážený - reálný i naivní, vážný i odlehčený, temný i "světlý", veselý i smutný. (21.01.2014)

Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše. (05.02.2023)

Kusturica ve sve krase, moc pekne natoceny film o jedne cikanske osade nekde v Jugoslavii. Neni to sice tak zabavne jako Cerna kocka, bily kocour... Jednoduchy pribeh, pekna kamera a predevsim vyborna hudba Bregovice dava filmu ten pravy balkansky smrnc. Neni nouze o vtipne dialogy a zajimave postavy. (16.07.2016)