C. a k. polní maršálek

Jsem si vědom, že mezi Burianovými veselohrami existuje jakási obecná kvalitativní stupnice poměřovaná tím, jak úspěšně odolaly jednotlivé tituly zubu času. Zároveň se však domnívám, že fenomén Burian funguje na principech vymykajících se běžným hodnotícím kritériím. Pokud je možné zahrnout Burianův film superlativy, je to většinou zásluhou vyzkoušené předlohy, případně vhodného filmového námětu, a přiměřeného režijního vedení. V případě, že nejsou splněny tyto podmínky, a film je mizerný, nic to nemění na tom, že Burian je takřka bez viny. Typickým příkladem Buriana "ve formě" je pro mne právě C. a k. polní maršálek. A to hned z několika důvodů. Předně je Maršálek první stoprocentní zvukovou veselohrou a také prvním filmem, který udělal z Buriana filmovou hvězdu. Pominu mimořádný divácký úspěch, který vyvolal famózní nástup mluvícího Buriana na stříbrné plátno, podstatné je, že Vlasta Burian, v té době již osobnost českého divadla, představil, co od něj mohou čeští režiséři a diváci do budoucna čekat. Slovní ekvilibratistiku využívající zkomolenin, dokonalé mimické i hlasové schopnosti, narážkový humor, a také to, že nejlépe se cítí v adaptacích her vlastního divadla. Jinými slovy nabízel svůj standard, který mohl být využíván jak v dobově nadprůměrných komediích, tak v lidových veselohrách. - "Feldtrunk, klášterní tajemství... Poslušně hlásím, že jsme měli k obědu šunknflekle, takže asi budeme mít plný břicho čtverečků. Paní obrstová si objednala jelito, a to bude jako štucel... Taky musím nahlásit, že nám chcípnul kanár. On měl místo jedný nohy sirku, ergo protézu, chudák přiletěl nad kamna, škrtnul o plát a uhořel..." To, že film je natočen z dnešního pohledu jednoduchými prostředky, je způsobeno po technické stránce možnostmi doby a financemi, které se vydávaly na spotřební žánr, jakým veselohra bezpochyby byla, a také neochotou riskovat přesun z komorního prostředí, takže Maršálek může místy působit opravdu příliš divadelně (komorní prostředí zůstávalo zachováno i v jiných Burianových filmech, ale především zásluhou Martina Friče se s ním začalo pracovat více filmově). To, že herci a herečky až na vzácné výjimky (Pištěk, Šlégl) selhávají, je vzhledem k přechodu ke zvuku pochopitelné, ale příliš to nevadí, protože Burianův sólový výstup přihrávače nepotřebuje. V neburianovských scénách je nepochybně vidět tradici české němé veselohry a nadbíhání diváckému vkusu (nezbytné milenecké duo, za každou cenu komická postava sluhy Sepla, rázná manželka a bojácný manžel, jednoduchý slovní humor - "Místo Medák řeknu Bábrle...eeEbrle"). Oproti pozdější praxi, kdy se v ději znenádání objeví hudba a hrdina začne zpívat, je zde ještě prostor pro píseň připraven, např. když chce pravý maršálek zazpívat píseň, pro kterou byl Procházka poslán do penze, zrovna přichází polní kapela, kterou si Procházka již předtím objednal, aby ho touto písní vzbudila. U mě tento film vyhrává mimo jiné i dokonalým vystižením rakouské armády, na jedné straně zesměšňujícím, ale přitom v podstatě vycházejícím z pohledu rakouského důstojníka (nutno říct, že Burian hraje za sebe i za uniformu). "Škyt. To si asi na mě vzpomněl pan Kriegsminister ve Vídni. - V celý armádě byli dva vynikající vojáci, to byl Evžen Savojský, ten umřel...mě penzionýrovali... a teď tam nemají nikoho!" To, že se Maršálek stal první zvukovou veselohrou a že jím Karel Lamač "objevil" Vlastu Buriana, lze považovat za štědrý dar dějin. A fenomén Burian pak způsobuje, že tuto veselohru lze sledovat neustále, aniž bychom si připouštěli takové detaily, jako že uniforma, která Burianovi tak perfektně sekne, by na svém původním nositeli - pravém maršálkovi, představovaném Josefem Hořánkem, mírně visela. (17.02.2005) (menej) (viac)