Bratia Bluesovci

Tak, jak považuju Záměnu za sympatickou a i po letech velmi dobře fungující komedii, musím pro změnu konstatovat, že už po deseti minutách jsem u Blues Brothers cítil, že se Landisovou představou humoru a nadsázky v tomto případě jednoduše míjím. Nepřišlo mi to vtipné a především ten poměrně monotónní kolotoč honiček, automobilových srážek a výbuchů mi přišel pokud ne přímo hloupý, pak určitě ne chytrý. Česká komedie Trhák, kterou určitě nepovažuju za zářný příklad špičkového a chytrého filmu, mi v tomhle porovnání přijde jako majstrštyk pro intelektuály. Neseděl mi John Belushi, neseděl mi dabing u Dana Aykroyda, s rozpaky jsem přijímal jednoduchoučký, ba téměř neexistující příběh a scénář. Jediné, co mě oslovilo, byla hudba a v první půli jsem si říkal, že to vytáhne aspoň na 2*, ale poté, co se tam připletla country a film se přesunul do své závěrečné třetiny ve velké hale s koncertem pro policejní sbor a přítomné masy, už mě neoslovilo ani to. Celkový dojem: 25 %. (04.01.2014)

Verím že toto bola v 80 rokoch super komedia ktora bavila masu ludi no v súčasnosti v konkurencii tolko vyborných komedií to zapadá teda aspon u mna do obyčajneho priemeru, možno tomu nepomohla ani 133 minutova stopaž. Chvalim zaverečnu nevšednu nahanačku na ktorej sa podielalo mega vela ludi nič podobne som ešte vo filme nevidel, takisto ma potešili role Raya Charlesa a Carrie Fisher no nato aby som si film pustil druhy x to nestači. Davam 68%. (04.06.2017)

Skvělé překvapení. Opravdu jsem nečekal takovou srandu. Je pravda, že je film na komedii poměrně dost dlouhý ale nedá se říct, že bych se nudil. Skvělá hlavní dvojice, perfektní dobové písně a skvělá hudební čísla zaručují, že se nebudete nudit. K tomu si ještě připočtěte hudební hvězdy ve vedlejších rolích, (např. Ray Charles jako prodavač hudebních nástrojů nebo Aretha Franklin) které potěší každého fanouška. Avšak úplně nejlepší část filmu přichází cca v posledních 15 minutách filmu kdy následuje zběsilá honička při, které jdou po hlavních hrdinech jak policajti a armáda k tomu naštvaní muzikanti a hodně naštvaní nacisti:)) navíc je zde zničeno asi 40 policejních aut což se opravdu jen tak nevidí. Fakt sranda. (02.01.2007)

stylová akční komedie se spoustou bluesových a swingových legend v malých roličkách + dva cool týpci, kteří se nenechají ničím rozházet, sází jednu hlášku za druhou a k tomu všemu parádně hrajou rock'n'roll + banda nasraných nácků + asi tak 1000 vzteklých policajtů ochotných rozmlátit svá auta na cucky při pronásledování Blues Brothers + princezna Leia ozbrojená bazukou a M16 snažící se zabít oba hrdiny = mazec ze staré školy, jaké se dneska už nevidí! (21.10.2008)

Napriek kultovému statusu v USA sa jedná možno aj o nedocenenú klasiku. Asi žiadny iný film nespája svojím štýlom, obsahom a atmosférou 70-te a 80-te roky v americkej kinematografii. V 70-tych rokoch dominoval Nový Hollywood, experimenty, post-vietnamská depresia, skrátka veci, ktoré boli nejakým spôsobom "ťažké" alebo smutnejšie a umelecky ambicióznejšie - Apokalypsa, Taxikár, Krstný otec, Všetci prezidentovi muži, Rocky, Lovec jeleňov, Francúzska spojka, Vyháňač diabla, Činska štvrť, atď. V 80-tych rokoch naopak po úplnom komerčnom prepade Nebeskej brány v r. 1980 štúdiá experimentom, depresii a voľnej ruke umelcom zamávali a preorientovali sa na prístupnejšiu zábavu, odľahčený štýl, viac svetla, viac farieb, viac romantiky a energie po tej dekáde zmaru - E. T. Mimozemšťan, Návrat do budúcnosti, Spomienky na Afriku, Rain Man, Top Gun, Indiana Jones, Bláznivá strela, Ghostbusters, a pod. Nájdu sa v každej dekáde aj opačné príklady, ale celkový štýl či atmosféra vo filmoch prevažne zodpovedala tomuto rozdeleniu. Blues Brothers oba tieto štýly spájajú. Na jednej strane je film umelecky na pomerne vysokej úrovni (kamera, nasvietenie, hudobné čísla, kostýmy, koncept o dvoch bratoch v tmavých oblekoch s permanentne nasadenými okuliarmi) a nemá atmosféru len obyčajnej bláznivej komédie. Na druhú stranu sa jedná zjavne o zábavu, ktorá sa svojím obsahom nesnaží komunikovať nejaké ťažké pravdy o živote, získava si publikum aj známymi tvárami v malých úlohách a všeobecne chce baviť. Možno sa dá povedať, že forma a umeleckejšie uchopenie zodpovedá 70-tym rokom a obsah už rokom 80-tym. Film začína tým, že Jake (John Belushi) opúšťa väzenie, vracia sa do života a s bratom dávajú dokopy starú kapelu s cieľom, aby pomohli sirotincu, v ktorom vyrastali. Na začiatku je to obsahovo vlastne depresia a snaha vykúpiť vlastné hriechy niečím dobrým a na konci už sú zlé časy zažehnané. Tak ako Jake odchádza na začiatku z depresívneho väzenia, týmto filmom symbolicky opúšťa americká kinematografia depresívnejšie 70-te roky. Potom nasleduje divoká jazda plná zábavy s občasnou vážnosťou (80-te roky) a na konci sa zistí, že každá sranda niečo stojí a že tá nespútaná bžunda raz skončiť musí, ale to automaticky napriek tomu že životné problémy človeka skôr či neskôr dobehnú neznamená návrat k depresii (k 70-tym rokom), ale pokračovanie iným smerom (možno 90-te roky?). Pochybujem, že toto celé bol niekoho úmysel, ale podľa mňa neexistuje film, ktorý by formou a obsahom lepšie vystihoval akési oporné body, na ktorých bola kinematografia USA v 70-tyh a 80-tych rokoch postavená. A ono je to ešte k tomu aj sranda, kvalitne spravená (naháňačky), s nápaditými hudobnými výstupmi, dobrými hercami a vôbec podarená. Pre Aykroyda aj Belushiho asi umelecký, i keď nie komerčný, vrchol. (25.08.2021)