Puto najsilnejšie

Puto najsilnejšie som videl v kine v rámci filmotéky a hneď v úvode nás zmiatla informácia v titulkoch slovenského filmového ústavu, že film režíroval Noel Coward a Lean ho iba produkoval, pritom to bolo naopak. Je zaujímavé chodiť na takéto predstavenia, všímate si, aký typ divákov ich navštevuje a oni si zase všímajú vás a sú radi, že na filmy ich mladosti chodia aj mladší diváci. Film je zaujímavé sledovať ako optikou dnešného diváka, tak optikou toho dobového, pretože téma zakázanej lásky zadaných zrelých štyridsiatnikov so záväzkami sa inak posudzovala vtedy a inak dnes. Možno bude dnešnému divákovi pripadať až smiešne, aký podnet prispel k zásadnému rozhodnutiu, či vo vzťahu pokračovať, alebo nie, vo svojej dobe by ale reálne postavy jednali zrejme podobne. Leanova filmová reč je samozrejme ukážková, keď sa cíti Johnsonová na míle ďaleko, sedí síce v obývačke na gauči, ale my ju vidíme najskôr v prelínačke na nádraží a tak podobne v niekoľkých variáciách. Lean sa nebál obsadiť do hlavnej ženskej úlohy herečku, ktorá určite už ani vekom nepatrila medzi klasické filmové krásky a tak možno trochu presladenému ženskému filmu dodáva väčšiu dávku uveriteľnosti. Počas sledovania filmu som si uvedomil, že film Zaľúbiť sa s De Nirom a Streep je jeho remakeom. Už na ňom vidieť ten rozdiel v spoločenských zmenách. (14.03.2013)

Laura hned zpočátku pro sebe utrousí k vlezlé drbně "I wish you'd stop talking." a já si v duchu celou stopáž jako mantru opakoval to samé směrem k ní. Její echt popisný vnitřní monolog je přesně ta knižně-rozhlasově-divadelní obezlička, která na plátně, kde vyprávíte obrazem, nemá co dělat. Je o prvek otravný, nikterak dobře napsaný, nadbytečný (Celia Johnson v podstatě vše vyřčené uhraje čistě pohledem) a přežitý již v době vzniku. Když se k tomu přičte, že necharismatický panák Trevor Howard, zde jakože uhrančivý jedinec, je v jedné každé scéně Celií herecky válcován jak látku neznající žáček u tabule, tak co naplat, že to ubíhá, vypadá k světu a všichni ostatní dobře hrají, když to nefunguje na emocionální úrovni. (09.01.2024)

David Lean musel mit nejakou uchylku, nebo trauma z manzelske nevery, protoze tohle tema sjizdi skoro v kazdem filmu. Ja mu opet do hrobu posilam kazani, ze pokud chce natocit neco skutecne romantickeho, tak tudy cesta rozhodne nevede, protoze 2 lidi podvadejici sve stastne a nicnetusici rodinky si me proste nikdy nemuzou ziskat. Obzvlast kdyz hlavni zenu hraje tak strasne hnusna a nesympaticka lochnesska prisera (odehrava se to v Anglii, takze Celia Johnson uplne klidne skutecne mohla byt ta legendardni lochnesska). Z ciste filmoveho hlediska a s ohledem na na svou dobu originalni styl vypraveni je to ale jinak oldschool kvalitka. 6/10 (15.07.2012)

Srdcervoucí. Nemůžu si vzpomenout, kdy by nějaký film dokonaleji vystihl to nepopsatelné pouto mezi mužem a ženou. To, při čem naprosto ztratíte hlavu a iracionálně a bez soudnosti jednáte, i když víte, že to, co prožíváte, je beznadějné a bez žádné budoucnosti. Jde jenom o ten pocit, který musíme chytit dřív než nám ujede vlak a my uvidíme jen zadní světla v parou zahalené tmě. Klenot. (06.12.2009)

„Thank you for coming back to me.“ Leanova skrz naskrz britská romance je pravým opakem brakového melodramatu Flames of Passion, které hrdinové znechuceně sledují v kině (a ani nevydrží do konce). Zdrženlivý styl dlouhých záběrů, pomalých prolínaček a minima detailů přitom odráží povahu vztahu mezi Laurou a Alecem. Společnost (druhých) jim od prvních minut překáží ve štěstí. Své vášni se nemohou plně oddat, neboť jsou spoutáni konvencemi a křesťanskou morálkou (a náhražky hledají v laciných filmech a sladkém pečivu, které Alec komentuje slovy „one of my earliest passions“). Laura je coby (ne)šťastně vdaná manželka a matka dvou dětí odsouzena žít skrze (a pro) druhé, nikoli sama za sebe, a cítit se provinile i za to, k čemu se ještě neodhodlala. Dokud nepotkala Aleca, neměla chvilku pro sebe, její přání a potřeby nikoho nezajímaly. Díky novému příteli se opět učí sdílet (radost a smích), podřízení nahrazuje vztahovou rovnováhou. Výrazným zohledněním ženské subjektivity (zvukové i obrazové) je film navzdory konzervativnímu vyznění poměrně moderní. Vykolejená díky románku, příznačně započatého na místě věčného míjení a letmých setkání, uvědomuje si Laura, že celý její život nepatří manželovi. Promlouvá-li vnitřním hlasem k němu, své dojmy adresuje zároveň divákům, které takto stejně jako svého muže žádá o pochopení a odpuštění. Pro její komentář je příznačná snaha racionalizovat učiněná rozhodnutí, dodat prožitému jeho převyprávěním smysl. Díky retrospektivnímu vyprávění si film může od událostí po celou dobu držet lehký odstup (první polibek je například snímán v celku), který je ovšem vyvažován subjektivními scénami prudkých citových pohnutek (expresivní naklonění kamery v závěru). Napětí mezi odměřeností a podléháním emocím napomáhá společně se střídmým zapojením klasické hudby (Rachmaninoff) a prokládáním hlavní dějové linie komickými epizodkami s výraznými vedlejšími figurkami výborné rytmizaci filmu, který je navzdory žánru se sklony k nestřídmosti nejen krátký, ale také má spád. Délka filmu odpovídá jeho původnímu názvu a vystihuje také nedlouhou dobu, kterou Laura a Alec strávili společně. Jestli si nebudete přát, aby film nemusel skončit a oni spolu mohli zůstat déle, můžete si gratulovat k tomu, že vás nedojal jeden z žánrově nejčistších a vypravěčsky nejbrilantnějších romantických filmů všech dob. 85% Zajímavé komentáře: Anderton, Cimr (23.04.2018)