Sladký ničomník

Předem musím upozornit, že jazz, a vlastně jakoukoli "černošskou" hudbu, zrovna nemusím. Hlavní postavu hudebníka vůbec neznám, stejně tak ani jeho písničky. Proto jsem k filmu přistupoval dost skepticky. Mé obavy se ale rozplynuly velice záhy, hned po tom, co jsem se o Emmetu Rayovi dozvěděl několik důležitých informací. Posuďte sami: geniální hudebník, kleptoman a sukničkář, jehož největší zálibou je sledování vlaků a střílení potkanů na skládce (ani nemluvě o jeho lásce k alkoholu )film o takovém člověku musí být chtě nechtě zábavný a taky, že je. Skvělý Sean Penn předvádí vynikající představení, při kterém mu sekunduje hlavně neméně famózní Samantha Morton a pěknou roličku si střihla i Uma Thurman. Co dodat, 5* bez dlouhého rozmýšlení. (30.08.2005)

Woody Allen a jeho příjemně nostalgická pocta Emmetu Rayovi, který si to přes svoji kleptomanii, nespolehlivost a nezodpovědnost rozhodně zaslouží. I když se jedná v prvé řadě o komedii a míst k zasmání tu je skutečně dost, je Sladký ničema jedním z nejvážnějších Allenových filmů a neodráží jenom Allenův úsměvný "životanázor", jehož je tu ale stále ještě víc než dost. (30.08.2005)

Životopis druhého nejlepšího kytaristy na světě podle Woody Allena, chvílemi podávaný formou dokumentu a dokonce i v různých variantách podle toho, kdo tu samou epizodu vyprávěl. Emmet Ray se rád dívá na vlaky, střílí krysy na smetišti, na vystoupení chodí pozdě a někdy vůbec, jeho lásky jsou velmi zvláštní a jeho konec je zahalen tajemstvím. A to vše v podání skvělého Seana Penna. (23.09.2005)

Navzdory tomu, že je to film plný krásné hudby, s dokonalým obsazením i hereckými výkony, a skvěle napsanou titulní postavou (Emmet Ray je v hereckém ztvárnění Seanna Penna prostě neodolatelný), mě moc nebavilo to sledovat a musel jsem se do toho dost nutit. Podle mě to prostě postrádá nosný příběh, který by to dramaticky rozvíjel z bodu A do bodu B. Ten film se líně táhne odnikud nikam, Emmet zůstává v závěru stejný jako na začátku, a celý film se pravděpodobně vykouří z hlavy za pár dní. Nesednul mi ani ten formát mockumentu, ty mluvící hlavy mě tam vyloženě obtěžovaly a kdyby se to z filmu zcela vypustilo, fungoval by podle mě líp, byť se obávám, že v rámci životopisného (respektive pseudoživotopisného) žánru - který osobně řadím k těm nejnudnějším vůbec - z toho stejně nikdy chytlavý děj postavit nešlo. A přesně pro tu nudu mě to minulo, což je škoda, protože některé momenty tam jsou vyloženě "allenovsky" kouzelné. (05.06.2021)

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)