Smrť na Níle

Po Branaghově Orient Expressu jsem se druhého filmu dost bál, ale s překvapením jsem zjistil, že adaptaci zmodernizoval nevídaným způsobem, představil Poirota zamilovaného (a kdo ho takhle nezná, měl by si zopakovat kánon) a vytvořil částečně poctu, částečně zajímavé vybočení z klasického, které lehce naznačují, že by mohlo jít o poslední Branahgovu adaptaci Agathy Christie. O to víc se o snímku dá přemýšlet. (09.08.2022)

Branagh je rozprávačom z inej ligy a túto skutočnosť mu v Poirotovskej prvotine kazili iné veci. Druhý pokus o dobitie veľkého plátna najslávnejším detektívom všetkých čias za mňa dopadol paradoxne o fúz lepšie, aj napriek slabším hodnoteniam. Možno preto, že som od toho nemal také veľké očakávania. Aj napriek tomu, že som si už v polovici filmu spomenul na rozuzlenie celej zápletky, keďže som videl obe predchádzajúce filmové adaptácie, tak ma dej udržal v napätí až do konca. Technická stránka filmu brilantná, vizuál, lokácie, kostýmy, hudba, kamera. Tu sa tvorcovia naozaj predviedli. Branagh však akoby miestami zabúdal na podstatu Poirotovských príbehov, ktorú naplno rozvinie až v druhej polovici príbehu. A to sa môže niektorým divákom zdať ako večnosť, pokiaľ toľko nelipnú na veciach predtým spomenutých. Za mňa spokojnosť, ale je ešte čo vylepšovať. Tak snáď do tretice už to bude bez výhrad. Veľmi si to želám. 75%. (12.05.2023)

Ultraprecizně vyvedený whodunit, u něhož jsem zažíval i dost zvláštní a vítaný paradox - knihu jsem nečetl a vyústění neznal, ale viníka jsem zde odhadl poměrně záhy po osudném činu, přičemž mi to absolutně nevadilo a ani mi to nepřišlo jako slabina, nýbrž jako úmysl. Branagh totiž báječně směřuje pozornost spíše na proces hromadění vodítek nežli na prohlubování záhady. Celý film jsme ve vědění takřka kompletně srovnáni s Poirotem, jenž vše vidí nebo slyší (a když už leží opilý mimo dění, vše se doslechne od nevinných a spolehlivých svědků) a dedukujeme společně s ním - a společně s ním také můžeme tušit, kdo za vším stojí, ale soustředit se jen na shánění důkazů, které jsou rozprostřeny i všude po mizanscéně (respektive v ní chybí - červená barva na malování, ztracený šátek). A které scénář skvěle a rytmicky zvýznamňuje, stejně jako tradičně zacuchanou vzájemnou minulost aktérů. Odhadnutí konce tedy není chyba filmu, ale snad i jeho dominanta - že dokáže být takhle zábavný a rafinovaný jen v tom, jak propojuje diváka s vyšetřujícím protagonistou (a to i emocionálně díky rámujícímu prologu a epilogu), za to bych Kennetha fakt poplácal po zádech. Moc pěkný vizuál a skvělá kamera, která se v důmyslnosti rozebírání prostoru vyrovná i dílům Stevena Spielberga. Už teď jsem zvědavý na dojmy po další projekci. 90 % (13.02.2022)

Komu se líbila Branaghova Vražda v Orient expresu, tak bude spokojený i tady. Nádherné lokace, kostýmy, hudba, elegance 30. let a známé herecké tváře. Trochu na druhé koleji je tu ona smrt, vražda se odehraje až asi v polovině filmu a následný děj je moc rychlý a nemá dostatečný fokus, aby byl skvělou detektivkou. Indicie a rychlý úsudek tu nahrazuje akce, emoce a několik love story. Ale to je asi cena za moderní adaptace, u kterých si tvůrci myslí, že záhadu musí pochopit i Bohuš z Ovarova. (13.02.2022)

V opět nádherném, velkorysém, sytivém, bravurním koncertním nasnímání nám Branagh předvádí hry lásky šálivé a marnou lásky snahu ve vší kráse i krutosti, lesku i bídě, ve vší pokleslosti i opulentní nádheře, ve vší osudovosti marné lásky hry šálivé, kde vše je dovoleno a neexistují žádná pravidla. Lásky marné snahy, hry, jejichž záměry se kříží a násilně přerývají, jež nás zanechávají vykolejené, nevyrovnané, nesmířené a přelomené, naše životní linky přeťaté, a skýtají nám nevyžádanou příležitost (či nutnost) stát se někým jiným, než kým jsme toužili být, aniž by vůbec byla předem naděje, že se nám stane odměnou, když to zvládneme. *** Je to opět film se silnou pečetí opanovanosti uprostřed frivolnosti, přepychu a podmanění, dosahující až meditativní roviny tvorby, jež si nezakazuje nádheru hýřivosti, šarm ani vtip, ale přistupuje k nim s rozvahou mistra a umem a citem lékárnického magistra. **** Předchozí Vražda v Orient Expresu mě sice přece jen uhranula víc, snad že vztah k pravdě, či spíše k pravdivosti bytí jako podmínce přístupu ke skutečné kráse, jako podmínce kultivace pravé lásky k životu, jež není zastíněna povrchní  nicotnou sebeláskou, z níž plynou naše ješitné představy, tu vyzařuje fatálněji, osudověji, vznešeněji a artikulovaněji, snad nostalgičtěji, jak ta těžce vyzískaná krása pomalu a majestátně emanuje z každého obrazu - nicméně zpětně už asi začínám chápat, že tohle téma je spojovníkem obou filmů a činí z nich jeden celek, čili nedává moc smysl je srovnávat: společně hovoří o nezbytnosti vymýtit ze sebe přehlušující sebelásku a ješitnost, aby člověk dokázal docenit matérii života, jež nás obrábí, odevzdáme-li se, daleko za hranicemi našich dětinských dychtění, na poli ztrát - jen v tomhle druhém filmu se to sdělení - a proč by ne - posouvá do odlehčenější, rozmarnější polohy. *~ (11.02.2022)