Nahý

jeden z najlepších anglických filmov, aké som kedy videl, úžasná výpoveď o dobe a jej hrdinoch zmietaných existenciálnymi problémami, otázkami, na ktoré nie sú odpovede a slepými motiváciami svojich antiheroických činov plných beznádeje. dokonalé obsadenie v komornom tempe rozohralo strhujúci príbeh, kulisami sa stala nepekná atmosféra Londýna začiatku 90. rokov a témou nič menšie ako hľadanie podstaty človeka, hľadanie jeho koreňov a miesta v čase i priestore, zároveň však večná rivalita hluchej spokojnosti so systémom verzus večnú nespokojnosť filozofov, prekliatych básnikov a mladých rozhnevaných mužov. Geniálne napísané scény, dialógy a repliky, ktoré chvíľu rozosmejp, aby vzápätí zaboleli a postavy, ktoré žijú a nie iba bezdôvodne prebývajú na plátne. Vážny a vážený film, nekompromisný film, pesimistický, ale ohurujúci. (28.11.2006)

Doposud mi nesedl žádný Leighův film - a "Naked" bohužel nebylo výjimkou. Technicky nelze absolutně nic vytknout, herecké výkony jsou taky bezchybné (David Thewlis je bůh), z chování postav a sledu jednotlivých scén jsem měl ale dojem, že se jedná o jednu velkou, nafoukanou pózu. Ukecaný, artový, pseudointelektuální žvást. Jednotlivé scénky jsem si užil (jeden ze závěrečných dialogů s "dokončováním" vět, setkání s nočním hlídačem, mikroscénka s řidičem limuzíny), přesto jsem ale nedokázal ztlumit pocit škrobenosti. Bylo to zajímavé, ale ... thanks, but no thanks. (22.12.2012)

V první řadě se nenechme otrávit začátkem filmu plného nenávistných dialogů a vůbec věcmi nedávajícími smysl. To je styl vypravěče, jeho filmy jsou takové. Netočí o běžných lidech. Náš hrdina brilantně zahraný Davidem Thewlisem je velmi sečtělý chlapík, který ztratil víru v Boha, svět i lidi a budoucnost. Obchází svět, potkává kolemjdoucí a snad ani už nic nehledá...Není úplně jasné, jestli při těch setkáních někdo z účastníků získává či ztrácí, prostě probíhají a divák je jim přítomen. A jsou opravdu zajímavá. Potkává bídu, zoufalství a úchyly. Většina lidí co potkává tráví svůj čas nekreativní prací pro druhé a žijí v prázdnotě. Velkoměsto. Jen nějaká síla ho pořád žene do ulic, jak sám říká "out of my head". Precizně natočené drama, které ačkoli je tou nejtěžší depresí, spíše člověka povznese a donutí k zamyšlení. Chytré dialogy a výborní herci. Hodnotím velmi vysoko. 90% (05.01.2014)

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)

Věčný tulák, který se snaží utíkat před sebou samotným. Vlastně nešťastný, nepochopen od ostatních, nikam nepatřící. Přesto i on má vzpomínky na lepší minulost. Potkává mnoho lidí, kteří jsou také z nějakých důvodů frustrovaní. Nejsou v tom choasu, jménem svět, šťastní. Žijí svůj mizerný život a každý čeká že bude jiný/ lepší/ méně nudný než doposud. Tulák narazí i na někoho, kdo ho miluje a přesto nedokáže přestoupit na příjemnou cestu svého zbytku života. Nemůže, protože pochybuje o světě, bohu i o sobě samotném. Nekončící cesta. Dobře vyjádřená a ukázána chaotičnost života, lidí a společnosti = nesmyslnost, nenávist, láska, dobro a zlo. (05.02.2012)