Deväťdesiate

Fantasticky pozitivní, pohodový film. Už dlouho jsem takový neviděl a ke svému vlastnímu překvapení doufám, že Jonah Hill zase brzy něco natočí. Devadesátky nejsou žádná ustýskaná nostalgie po letech minulých, nýbrž zábavný návrat do doby, která sice možná extra zábavná nebyla, ale to si protagonisté tohoto příběhu neuvědomovali. Kromě výborného scénáře (zase Jonah Hill, držte mě) musím ocenit i skvělý výběr hudby a celkovou formu, díky níž film vypadá vážně jako autentický 30 let starý záznam. (29.05.2023)

[KVIFF 2019] Pominu fakta kolem toho, že jsem se na film dostat hrozně chtěl, ale zapomněl si pas jako debil poprvé v životě, ale když mi ďábel zavřel dveře, tak mi otevřel okno v podobě lístku, který jsem objevil z ničeho nic. Film je situovaný jednoduše do devadesátých let. Což málokomu co řekne. Mne a spoustě dalším lidem okolo mé generace to však řekne dost. Hill ve svém debutu vsadí na komedii s vážným tématem okolo a natočením na 4:3. Neherci, nebo alespoň počáteční se blýsknou, že to není možné, humor funguje velmi dobře i s vyhrocenými situacemi. Sunny jenom září. Je zde vyvolána nostalgie, kterou jste vlastně ani třeba nikdy nezažili, ale to vám nevadí, protože je to natočeno velmi dobře, kdy vy se necháte jenom unášet na vlně let minulých spolu s autentickou hudbou, kde nezáleží na vašem vkusu, protože to prostě sedí. A Reznor s Rossem dělají svou práci tak jak mají. Vsadili na klasiku, nekonfliktní, lehkou a melancholickou pohodu. Hill napsal symfonii. Vy už jen můžete sedět a vychutnat si ji. Přejeme příjemnou zábavu. (07.07.2019)

Pro ty, kteří v polovině devadesátek vyrůstali, to asi bude o poznání větší pecka než pro nás ostatní. Já tou dobou sotva začínal chodit do školy a navíc Čechy přeci jen nejsou stejný jako prosluněná Kalifornie. A i díky tomu mi to přišlo takový nijaký a hlavně na začátku jsem se docela nudil. Uznávám, že mladej Sunny Suljic hraje jako o život a že Jonah Hill má tuhle dobu dobře zmáknutou, ale mě to nestačilo. A i když přeci jen gradace v závěru přišla, tak mi chyběl nějaký větší děj. Zajímavý je, že tam v soundtracku vedle sebe hraje Nirvana a pak i písnička, kterou předělal Aleš Brichta. (13.12.2019)

Jonah Hill má zjevně osobní vztah nejen k době devadesátek, ale i ke konkrétnímu prostředí a postavám, které do svého filmu umístil. Je z něj cítit příjemná, avšak poněkud temná nostalgie. Z filmů číší "realita", za každou hloupostí a vulgaritou je lidskost, takhle to bylo. Velmi se mi to líbilo, ale zdviženým prstíkem musím pohrozit, že další filmy pouze touto téměř "bezdějovou" nostalgií Jonah Hill neutáhne, na svém scenáristickém umu bude muset ještě trochu zapracovat... Držím palce a těším se na další kousky. PS: Tak mě napadá, jestli Devadesátky neznamenají dnes to, co v osmdesátkách Stůj při mě. 8/10 (05.07.2019)

Je tam něco bytostně linklaterovského. Ta schopnost vyprávět odnikud nikam a přitom něco sdělit, ta schopnost zachytit obyčejné okamžiky v auře jedinečnosti, kdy jasně vidíte, jak důležité jsou pro formování charakteru postav ve filmu i přes svoji (nebo naopak právě pro svoji) zdánlivou nedůležitost a pomíjivost. Hill natočil film, který se nedá nějak jednoduše uchopit, zařadit, rozhodně nenatočil film mainstreamový a žánrový. Mid90s postrádá klasickou dramaturgickou stavbu, stojí výrazně na práci střihu a na síle vizuální stylizace nezávislého filmu 90. let. Je to ten druh filmu, který se musí spíš procítit, než nějak rozumově analyzovat. Jako režijní debut více než slibné, je ale otázka, jestli tohle není přesně ten typ debutu, na který se poté velice těžko navazuje. 7/10 (03.03.2019)