Sežrána zaživa

V roku 1972 Umberto Lenzi inšpiroval svojou drsnejšou dobrodružnou drámou IL PAESE DEL SESSO SELVAGGIO nasledujúci vývoj v oblasti kanibalských filmov. Jeho práca sa tak stala základnou kostrou, na ktorú tvorcovia ďalších a ďalších kanibalských filmov nabaľovali čoraz viac nechutností, vyvrhnutých vnútorností a všeobecne krvavého teroru. Na prelome 70´s a 80´s, v dobe najväčšieho rozkvetu a dalo by sa povedať aj vrcholu žánru, prichádza Lenzi na scénu opäť, aby nadviazal nielen na svoje Il paese del sesso selvaggio, ale aby reagoval aj na úspech kontroverzných, doposiaľ úspešných kanibalských filmov vlastnou verziou ...........aj keď nie tak úplne. Mangiati vivi!, známy hlavne pod anglickým názvom “Eaten Alive!“, je akýmsi BEST OF z doposiaľ známych kanibalských klasík. Zo svojho Il paese del sesso selvaggio (1972) si zobral okrem ústrednej dvojice Ivan Rassimov/Me Me Lai aj pár krátkych scén (zabitie krokodíla a kanibalskú hostinu), ktoré sa rozhodol použiť opäť. Keďže Lenzi prichádza na scénu v čase, kedy žal úspechy na poli kanibalského žánru Ruggero Deodato, zákonite reagoval aj na neho. Z Deodatovho dobrodružného “survive“ hororu Ultimo mondo cannibale (1977) si zobral a použil taktiež jednu krátku scénku, z Cannibal Holocaustu (1980) to bola zase ústredná postava - Robert Kerman. No a aby toho nebolo málo, okrem jemného odkazu na GOLDFINGERa (1964), Lenzi recykluje aj dobrodružný horor Sergia Martina - La Montagna del dio cannibale (1978), z ktorého ako inak využíva niekoľko záberov. Ako je zrejmé, Lenzi tmelom nešetril :) Aj napriek tomu celok úhľadne drží pohromade, nenudí a čo to ukáže. Typický, trocha nesúrodý kanibalský film, neustále preskakujúci z jednej roviny na inú, nezaujal ale až tak, ako by mohol. Záverom, aby som toho Lenziho ešte trocha “zaklincoval“ ako vykrádača, spomeniem jeho nasledujúci kanibalský (a kto vie prečo známejší) počin – CANNIBAL FEROX (1981). Ten si práve od Mangiati vivi! požičiava značnú časť hudobných motívov, doprevádzaných ruchovú, ale aj zvukovú stránku filmu. Že to nie je jediná inšpirácia Cannibal feroxu, asi nemusím spomínať :) Komentár by som ukončil predsa len ešte jedným postrehom a to, že existujú dva filmy s označením “Eaten Alive!“, a to tento Lenziho (anglický distribučný názov) a Hooperov z roku 1977. Obidva nemajú nič spoločné, až na Mela Ferrera. V Lenziho Mangiati vivi! sa zhostil vedľajšej, minimálne významnej postavy ako profesor Carter, u Hoopera stvárnil zničeného otca Harveyho Wooda, pátrajúceho po svojej stratenej dcére. (24.09.2009)

Kdybych neviděl už celou řadu kanibalských filmů, byl bych zřejmě tímto kouskem zcela omámen. Bohužel tomu tak v době zhlédnutí nebylo a nelze si nevšimnout, že Mangiati vivi je jen prachsprostou vykrádačkou starších filmů a to hlavně co se „kanibalských“ scén týká. Jasně, některé záběry si „vypůjčil“ Lenzi ze svých filmů, ale jinak tento film kromě nahých slečen nezaujme téměř ničím. Samozřejmě k dobru musíme připočítat přidání Jonasovy sekty (která opravdu existovala), jenže to je tak všechno. Jako dobrodružný kousek to na mě zapůsobilo leda tak pěkným exotickým výběrem prostředí, protože co se tempa příběhu týče, tak mě to místy neskutečně uspávalo. Film jsem měl možnost shlédnout jak v originálním znění, tak i s českým dabingem (a ten byl přímo otřesný). Podle něj však rozhodně hodnotit nebudu, protože bych tomu musel vlepit odpad. Takže pojďme pěkně popořadě. Začátek s domorodým vrahem navnadil o tom žádná. Janet Agren byla v době své největší slávy vážně kus a určitě bych věděl (coby vůdce sekty) o lepším způsobu „přijmutí“ nežli do ní píchat dřevěným kolíkem. Nicméně určitě patřila k největším ozdobám tohoto jinak hodně průměrného (lépe řečeno podprůměrného) filmu. V kráse jí však zdatně konkurovala „černá mamba“ Me Me Lai. Obě děvčata však po celou dobu své kariéry (u druhého případu dost krátké) diváky (především muže) spíše nežli svým hereckým talentem okouzlovaly hlavně svým nahým tělem. Však taky měly co nabídnout… Mnozí lidi odsuzují podobné filmy za to, že jsou v nich zabíjeny zvířata – leč v mnoha případech jde čistě o záběry z dokumentů, kdy jedno zvíře zabije druhé – hold to je život. Až budete žrát kuře, představte si, jak umřelo (na infarkt asi ne…). Vraťme se ovšem k „hororové“ stránce tohoto filmu. Mám rád „gore“ brutální scény tak lahodí mému oku, jenže jak můžu být spokojený s tím, co jsem viděl už jinde. Ano určitě byly příjemným zpestřením, jenže já chtěl vidět něco lepšího, nového a ne aby se jediným novým vítrem do plachet stalo soft porno a hromadná jebačka na počest mrtvého manžela. (30.08.2014)

Nechápu jak mohl Umberto Lenzi, režisér výborných italských kriminálek, tolik klesnout. Z celého subžánru kanibalských filmů stojí za zmínku jen Kanibalové (1980) od Ruggera Deodata, který přišel s na tu dobu nevšedním technickým zpracováním a nějakou myšlenkovou nadstavbou. Sežrána za živa je extrémně hloupý film. Jsou tu samozřejmě přítomny všechny typické trademarky kanibalských filmů. Hodně nahoty, stereotypní, až rasistické zobrazování domorodců, reálné násilí páchané na zvířatech a nějaké ty kanibalské hody. Na druhé straně však stojí mizerné produkční kvality, špatné efekty, nelogická návaznost scén, nulová práce se světlem (osvětlovač musel pracovat s čajovými svíčkami, jinak si to vysvětlit nedokážu) a komické herecké výkony. Umberto Lenzi zkrátka splnil zakázku a namastil si kapsu. Na nějakou filmařinu, nebo nedej bože umění, se z vysoka vysral. Deodato se alespoň pokusil upozornit na arogantní rozpínavost imperialismu a touhu médií ohýbat realitu či zobrazovat násilí. Dle principů takzvaných Mondo filmů, si rovněž dovolil zmasakrovat několik zástupců živočišné říše, s čímž sice po morální stránce nesouhlasím, ale zároveň musím uznat, že tento krok vedl k celkovému posílení hrůzy a snahy pracovat s filmovým realismem. I když je tedy Lenzi po právu považován za průkopníka na poli kanibalských filmů, zároveň patří mezi nejhorší režiséry a Deodatovi nesahá ani po kotníky. Sežrána za živa je tupá taliánská kravina, která se snaží šokovat a získat diváky přísunem samoúčelného násilí. Za zmínku stojí snad jen karikatura Jima Jonese v podání Ivana Rassimova, klasické tváře záporných rolí. Falešný kult éry VHS kazet, jehož opětovné zhlédnutí si mohou vychutnat snad jen skalní příznivci subžánru kanibalských filmů. Ostatní, ruce pryč! (27.10.2023)

Další ze série kanibalských filmů Umberta Lenziho. Tentokrát je to o mladé Sheile, která se vydává na Novou Guineu hledat svou sestru Dianu. Ta se totiž přidala k sektě šíleného Jonase a ukrývá se někde v hloubi pralesa. Sheile pomáhá i Mark, veterán z Vietnamské války. Sekta je vážně uhozená. Po cestě narazí i na kmen kanibalů. Ne všem se ale podaří ve zdraví vyváznout... "Pořád mi dlužíš ty prachy." (06.08.2015)

Pokud od kanibalského filmu čekáte, že budou někoho žrát, pak zklamáni nebudete. Klasické schéma filmů žánru té doby je naplněno do puntíku. Kromě lahodných záběrů divoké přírody se dočkáte smrtících duelů zvířat - hadilov písař a had, promyka mungo a had, had a stromová opička....co tehdy asi šokovalo, dnes najdete v nabídce stanic specializujících se na přírodu běžně. Párání krokodýlů a ještěrů působí možná brutálně do té chvíle, než si dosadíte domácí zabíjačku či popravu králíka. Jinak jde o běžnou součást filmů kanibalské vlny. Že herci moc nehrají je pochopitelné, cíle filmařů leží někde jinde. Záliba v utínání penisů a odřezávání prsů je zde též, nic dalšího překvapujícího se divák nedočká. Film tak splňuje to, co je v jeho názvu. A chybět nemůže ani typická italská hudba, která je očekávaná, avšak působivosti z Kanibalů R.Deodata nedosahuje. Kromě přírody pak je zajímavá jen přehlídka gore efektů... (03.06.2011)