Réžia:
Xavier GiannoliKamera:
Glynn SpeeckaertHudba:
Ronan MaillardHrajú:
Catherine Frot, André Marcon, Christa Théret, Michel Fau, Sylvain Dieuaide, Denis Mpunga, Aubert Fenoy, Théo Cholbi, Vincent Schmitt, Petra Nesvačilová (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Paríž, dvadsiate roky. Marguerite Dumont je bohatá žena, milovníčka hudby a opery. Už celé roky pravidelne spieva pro svojich hostí. Spieva hrozne falošne, ale nikto jej nikdy nepovedal pravdu. Všetko sa skomplikuje, keď sa rozhodne zaspievať pred skutočným publikom, v parížskej Opere. (ASFK)
Videá (3)
Recenzie (41)
Veskrze smutný až depresivní příběh ... popravdě nechápu, co by na něm (krom zlomyslného až zlovolného výsměchu) mělo být komediálního. V jeho středu stojí upřímná, čistá a dobrá duše, hluboce oddaná hudbě. Duše snad trochu sebestředná, ale taky nadmíru naivní a důvěřivá, jak už takové upřímné, čisté a dobré duše bývají. A kolem ní ... SAMÍ PARAZITI. P.S.: Drama se inspirovalo životem Florence Foster Jenkins, mecenášky a operní pěvkyně bez hudebního nadání. ()
Zajímavý snímek, jemuž výrazně uškodila snaha vytvořit dramatickou komedii. Příšerný jekot hlavní protagonistky byl vtipný jen na poprvé. Jinak z ní ve filmu udělali takovou karikaturu operní divy. pravděpodobnost, že by nikdo nešel s pravdou ven, jen k vůli jejím penězům a milé povaze, je vysoce nepravděpodobná. Film působil delší než byl, emoce nefungovaly, jak by měli. jako celek průměrný snímek. Za mne 55%. ()
Chápu, že není snadné v podobném případě vyvážit komedii, aby nebyla spíš posměchem. Giannolimu se to sice povedlo, ale zase selhal jinde. Catherine Frot je v hlavní roli fantastická, kromě ní tu jsou tak dvě tři další postavy a spousta figurek, které nemají žádnou hloubku. Navíc se objevují a mizí zcela náhodně, často tam nemají žádný význam, takže spíš odvádějí pozornost a rozmělňují příběh. Ale i tak zůstala nadprůměrná hudební dramedie (70%). ()
Marguerite trpí trochu tím, co je zároveň v současnosti v evropském divadle a filmech velkým trendem - rozmělněnost emocí. Dramatická stránka neustále narušovaná tou humornou, přičemž ale nevzniká symbióza, ale roztříštěnost. Protože humor musí doplňovat dramatické vyznění, ne ho přebít a naopak. Ale jedna scéna, která z vás chce dostat smutek, soucit a bum další scéna, kdy se mám hlasitě smát? Tak to nepůjde, takhle z diváka emoce nedostanete. Tyhle vlnové, přerušované filmy dělají z dobrých scénářů, námětů a hereckých výkonů jenom jeden z dalších filmů - mohlo to být dobré. A přesně to platí o Marguerite mohlo to být dobré, ale je to průměrné. Tady navrch podpořené neschopností jakékoliv gradace, u samotného konce máte pocit spíš jakési umělé nadstavby než emočního finále, které přišlo o dobrých dvacet minut dříve. Šlo by to přejít kdyby Marguerite nebyla filmem, který se o ty emoce, svou groteskní hravostí a tragickým dramatem nepochopení, vyloženě snaží. Navíc Marguerite je jeden z těch filmů, co psychického času trvají o dost déle než v reálu, protože tvůrci ne úplně dobře umí pracovat s mozaikou všech osudů a dobou a vykreslují atmosféru tu s lepší a tu s horším úspěchem, samozřejmě co jiného dělat u námětu z principu negradačního. To nic nemění na faktu, že Catherine Frot v roli Marguerite předvádí famózní výkon, že kamera i detaily jednotlivých scén jsou naprosto skvělé. Takový ten film, kde vás spousta věcí naštve a spousta potěší, hezky ode zdi ke zdi. Slabších 60%. ()
Vyberte si - buď je to jeden z nejlepších českých filmů letošního roku anebo jeden z nejslabších francouzských za poslední léta. Můj pohled je takový, že ve snaze propojit komedii s dramatem vznikla z Marguerite zbytečně přehnaná karikatura, která ve finále není ani k smíchu, ani k pláči. Jedna věc je zpěv falešnější než kecy našich politiků, umění udělat z toho něco víc než jen jedno dlouhé odpoledne v kině je ale věc druhá. ()
Galéria (22)
Zaujímavosti (4)
- Příběh je volně inspirován osudy Američanky Florence Foster Jenkins, operní zpěvačky známé jako „královna kraválu", která se ve 40. letech minulého století proslavila svým příšerným hlasem. (Zdroj: Artcam)
- Dobové komediální drama zasazené do počátku 20. let vzniklo za české koprodukční účasti (Sirena Film) a z velké části se natáčelo v českých lokacích, mimo jiné v prostorách Divadla na Vinohradech. Točilo se také na Vinohradské třídě, scény v nemocnici na Právnické fakultě UK a závěrečný recitál v Mahenově divadle v Brně. (Zdroj: Artcam)
Reklama