Spasmo

Umberto Lenzi sice nebyl kdovíjak áčkový tvůrce, ale do giallo žánru se mu povedlo udělat několik pamětihodných zářezů. A to Spasmo vlastně ani není úplně klasické giallo (první vražda se odehraje přibližně po hodině filmu), děj je vystavěn poměrně kostrbatě, prapodivně se skáče ze scény do scény a chování postav je chvílemi docela WTF. Spasmo je vlastně dost velký bizár. Každopádně ke konci zjistíme, že ta roztříštěná kompozice z hlediska vývoje hlavní postavy vlastně dává smysl, a ať už to byl tvůrčí záměr či neumětelství, dotváří to dobře mysteriózní atmosféru, kdy opravdu nevíme, oč tu běží. (23.07.2019)

Hodně zvláštní kousek. Hned od začátku se vrší jedna nevysvětlitelná událost za druhou, a divák, společně s hrdinou, toho moc nechápe a snaží se přijít záhadám na kloub. Tvůrcům do karet nahlédnete až v závěrečné třetině s příchodem Ivana Rassimova, který postupně odhaluje pointu v poměrně složitém rozuzlení. Zvýšená pozornost tudíž nutností. Lenzi natočil poměrně kvalitní, těžce nepředvídatelný thriller (což je rozhodně plus), který má k giallu stejně daleko jako k hororu - skoro žádná nahota (pouze jedna jediná bradavka!), žádné kožené rukavice a krve minimálně. Pro kompletáře ale volba dobrá. (02.04.2013)

V prvních chvílích jsem překvapeně zíral, že koukám na zřejmě jediné giallo s Alainem Delonem. Až později jsem na Robertu Hoffmannovi objevil pět rozdílů. Neúčast francouzské superstar však naštěstí byla jen jedním ze dvou drobných zklamání, kterých jsem se při sledování Spasma dočkal. Tím druhým byly kozy. Ve filmu se objevila jen jedna a patřila Monice Monet. Díky její bradavce jsem sice usvědčil z nepozornosti Bloodyho13, v komentáři se mu díky mně zvedl počet koz, ale já měl chuť na víc koz nebo alespoň kozy Suzy Kendall a nic. Ale nechme mou pubertální fixaci chvíli stranou. Nezbývá mi než parafrázovat mé předkomentátory a charakterizovat Spasmo jako jízdu na tripu, která si v mnohém skutečně nezadá s lynchovinami. Minimálně třetinu stopáže si nejste jistí vůbec ničím. Je to sen či skutečnost? Postupně se však vše pomocí drobných náznaků začíná vyjasňovat a nakonec vyvrcholí skvěle vypjatým závěrem. Nečekáte-li klasické giallo s množstvím vražd, ale zamotaný (a chytře rozmotaný) příběh s rouškou tajemství je pro vás tahle Lenziho lahůdka dobrou volbou, stejně jako byla pro mě. Jen čtyři, protože kozy forever! (27.11.2016)

Temný příběh je zpočátku jednou velkou halucinací, mozaikou roztříštěnou na tisíc kousků. Neřekl bych, že jde o čisté giallo, film jen místy využívá postupů pro giallo typických. Tísnivá atmosféra je umocněna skvělou kamerou, která si všímá detailu (oči, nůžky, krev) a současně předkládá nápadité kompozice, barvou (červená vede, ale také světlo a tma mají důležitou roli) a Moricconeho místy nepříjemnou až psychadelickou hudbou. Když si myslíte, že je vám jasné, proč se všechny ty podivnosti Christianovi dějí, přichystá režisér ještě nejedno překvapení. A nakonec se vysvětlí i podivné figuriny žen, co se během filmu porůznu objevují. Těžký a delší rozjezd se v jisté chvíli zlomí v jízdu v autě bez brzd. Poslední tušené minuty jsou příjemným potvrzením, že se konečně divák naladil na stejnou vlnu s panem režisérem. (19.03.2014)

Vynikajúce, aj keď netypické giallo. Je tu veľa kúskov skladačky, okorenených psychedelickými prvkami, s brilantnou a návykovou hudbou maestra Morriconeho a perfektným, zväčša prímorským prostredím. Nečakajte čierne rukavice a krvavé vraždy alebo sleazy scény, aj keď krásne ženy a tá neodolateľná euroatmosféra tu je! Napriek netypickosti skvelý kúsok! (19.04.2020)