Vtedy v Amerike

Já si nemůžu pomoct, ale mě tenhle film dostal... Bez ohledu na stopáž, která na první pohled vypadá děsivě... Ty tři a tři čtvrtě hodiny jsou vyplněny napínavým a bohatým příběhem, který je podbarven krásnou hudbou pana Morriconeho, ty tři a tři čtvrtě hodiny utečou jako nic. Co se mi líbilo nejvíc, byl způsob vyprávění, který Sergio Leone zvládl s bravurou mistra cechu režisérského. Dokonalé je například prolínání časových vrstev v úvodní části filmu, kdy na plátně sledujeme Noodlese (Robert de Niro) v plné síle "podnikavého" mládí, zatímco drnčící telefon nás pořád vrací k tomu, že jde o retrospektivu stránoucího ex-gangstera. Scénář snímku je pojat velkolepě. Postupná konfrontace tří časových období, od let dospívání až po zralý věk, dokonale zpracovaná atmosféra Ameriky za časů prohibice, skvělé vykreslení postav podsvětí, jejich návyky, chování.... To je kratičký výčet toho, co dělá Tenkrát v Americe skutečně vynikajcím filmem. Na závěr - nemyslím si, že je dobrý nápad, srovnávat Tenkrát v Americe s Tenkrát na západě, protože jde o úplně jiný film, s jiným stylem vyprávění. To je, jako byste srovnávali Kmotra třeba s Apokalypsou.. (20.07.2006)

Loňský filmový rok jsem zahájil s Al Pacinem a jeho Zjizvenou tváří, takže ten letošní jsem pochopitelně také musel rozjet ve velkém (víte co, jak na nový rok... :-) Dalším důvodem pro výběr posledního Leoneho díla, bylo nadcházející hodnocení s číslem 2000. K samotnému filmu.. Nebudu zabíhat do detailů, opakoval bych totiž jen to, co bylo 100x řečeno. Snad jen vyjádřím své překvapení nad tím, jak s příběhem perfektně ladila hudba, která je typická spíše pro Leoneho westerny a zároveň tedy zmíním i jeden negativní pocit.. Ten se týká Joea Pesciho, přesněji řečeno jeho dosti obsahově omezené role (stejně, jako tomu bylo u Příběhu z Bronxu), což je imho u obou případů veliká škoda.. Takže ? This is epic and i love it - 100% (pozn. viděna speciální cca 220-ti minutová edice) (03.01.2011)

Epický gangsterský film o rozsahu mini-série, jehož děj se asi ani neodehrál ("dream theory"), je vysoce ambiciózní, impozantní v pohledu na starý New York, má v sobě stejně tak moc krutosti, jako nádhery a melancholie. Padne na vás plynutí času, lidský život a jeho pomíjivost. S druhou projekcí jsem se těšil, že můj dojem dosáhne maxima, ale hlavní výtka zůstává: závěrečná třetina filmu vázne místo aby umocnila, přišla mi slabší a rozpačitá. Ale umělecký dílo a zážitek, to je bez debat. "The peculiarity of opium is a drug that makes you imagine the future as the past. // It's a movie about the unreliability of memory; about ageing and guilt and indelible regret." (09.08.2022)

Neskutečné skoro 4 hodiny. To, co tady předvádí Robert De Niro a spol se nedá nazvat jinak, než hereckým koncertem, nejen jejich zásluhou ale hlavně zásluhou pana režiséra Leoneho a ostatních pěti lidí, kteří napsali tak skvělý scénář. Prolínáním několika časových úseků - mladí kluci v New Yorku kolem 2.světové války - stejná (ale o jednoho tenčí) parta mafiánů prodávající alkohol v době prohibice - Noodles přemýšlející a vyrovnávající se s minulostí i přítomností... Atmosféra starého New Yorku je úžasně vystižená a podbarvená tóny Ennia Morriconeho v jedné z jeho nejlepších forem. Jeden z nejlepších filmů o mafiánech všech dob (záměrně se vyhýbám spojení "mafiánský film", protože tím je třeba Kmotr, ale ani náhodou Tenkrát v Americe). (29.07.2007)

„Takto sa mi chceš pomstiť?“ – „Nie. Takto to proste vidím.“ Geniálne presvedčivá, autentická výprava, realistické davové scény, kostýmy, kamera. Na tú dobu šokujúce výbuchy násilia. Čarokrásna, magická, opantávajúca, podmanivá hudba. K tomu výkvet Hollywoodu v čele s Woodsom a De Nirom. Na De Nirovi sa mi páčilo, ako tlmene to poňal, ako premýšľa a až potom koná, nenechá sa zbytočne ovládať vášňami, pocitmi. Úplne som nepochopil, prečo mám sledovať niekoľkominútové znásilnenie vo filme, ktorý je o mafii a nie o znásilnení, ale budiž, asi to režisér považoval za dôležité pre lepšie vykreslenie (ne)charakteru danej postavy, čo ale bolo stále divné, keďže i po tejto nechutnej scéne mala byť daná postava divákovi relatívne sympatická. S na prvý pohľad šialenou minutážou som nemal žiadny problém. Tvorcom umožnila výstižnejšie sa dostať antagonistom pod kožu a prísť s dlhými, skvelými scénami. Ale fakt je, že miestami to predsa len jemne nudilo (a rušila ma odľahčená pasáž s Dannym Aiellom). Istú stagnáciu ale vcelku spoľahlivo skoro zakaždým zlikvidovali striedajúce sa časové línie. Mne sa najviac páčila posledná, najpomalšia, kedy už  človek rekapituluje, vlastné spomienky mu pripadajú ako spomienky cudzieho človeka a väčšina známych a kamarátov je mŕtva. „Víťaza poznáš hneď na začiatku.“ (09.03.2023)