Za hrsť dolárov

Na divoký západ presunutý remake slávneho samurajského opusu Akiru Kurosawy, Telesná stráž bol vo svojej dobe zjavením. Čisto americký žáner dostal konkurenciu zo starého kontinentu, ktorá v mnohom svoje vzory prekonala. Príbeh pištoľníka pracujúceho zároveň pre dva znepriatelené gangy priniesol svetu nový podžáner zvaný „Spaghetti - western". Tieto filmy boli drsnejšie, atmosférickejšie a temnejšie. Taliansky génius Sergio Leone tu ešte nemal tak prepracovaný rukopis, ako vo svojich nasledujúcich počinoch, no aj napriek tomu sa tu zrodila nesmrteľná klasika s úžasnou hudbou Ennia Morricona a vtedy neznámym Clintom Eastwoodom vo svojej najikonickejšej úlohe. Ešte kvalitnejšie a už čisto autorské pokračovania prišli onedlho. Spolu vytvorili jednu z najlepších trilógií všetkých čias. 9/10 (17.01.2004)

Ze sentimentu k látce a úcty k legendě Leonemu horko těžko za tři. U Fistful of Dollars je znát, že kultovní trilogie je teprve v zárodku. Chybí rozpočet a technická stránka je všelijaká. Základní kameny však úspěšně položeny. Eastwood se žvárem v tlamě, unikátní Ennio Morricone a překvapivě dobře napsaný příběh, ve kterém to občas vypadá jak reklama na špagety bolognese. (19.05.2024)

Tak tady to všechno tenkrát začalo. Pro western, pro Eastwooda a možná i pro Leoneho. Když do do jednoho malého městečka přijel jeden pistolník. Příběh je jednoduchý, ale sympatycký, stejně jako postavy v něm. A Clint cedící hlášky skrz věčně zapálené žváro je prostě k sežrání. Když má člověk prachy v kapse začne si vážit klidu. (05.09.2009)

Tenhle kultovní western vznikl prakticky v téže době jako můj vysoce oblíbený snímek Limonádový Joe a ten si utahuje přesně z toho, na čem naopak Leone programově staví. To znamená na zdůrazňovaných žánrových klišé, naivitě děje a nerealistickém vidění historických událostí a dějů. V případě Leoneho snímku u mě ani trochu nefunguje nostalgie, která v některých případech ovlivňuje, konec konců nejen můj, poměr k hodnoceným filmům, protože jsem tenhle kousek během dospívání neviděl. Samozřejmě Pro hrst dolarů stojí na počátku subžánru spagetti westernů, je to uznávaná klasika a pochopitelně tam bez větší námahy nalézám prakticky všechno, co zapříčinilo úspěch Leoneho tvorby. Výborná práce s kamerou, scény vystavěné tak, aby maximalizovaly ty nejzásadnější lidské emoce, ostrý protiklad kladných a záporných postav, prostřihy na zpocené zarostlé tváře a divoký svit v očích, vůbec smysl pro filmový detail a skvělý casting, který mimo jiné pomohl do sedla Clintu Eastwoodovi a udělal z něj hvězdu světového formátu. Jenže co naplat, k westernu - a to jsem psal ve svých komentářích už víckrát - mám opravdu vlažný vztah, a tak nemůžu přehlédnout spoustu nedodělků. On se v tomhle filmovém žárnu Leone teprve hledal a piloval svůj režijní rukopis. A zatímco v jiných zábavných žánrech, které jsou mi blíž, žánrová klišé odpustím mnohem radši, tady jsem k nim nesmiřitelný. Například klíčové scény typu přepadení vojenské kolony nebo likvidace baxterovského doupěte jsou natočené opravdu špatně a přímo volají po parodii. Jen si povšimněte těch desítek mužských postav, které se po zásahu do hrudi napnou, chytí za srdce a s typickým pohybem se pomalu klátí k zemi. Scénář je celkově naivní a člověk u téhle produkce prostě nemůže používat mozek. Ve svých pozdějších filmech Leone přidával mnohem větší myšlenkovou hloubku, nové motivy a i Morricone se vzepjal k mnohem emotivnějším výkonům. Pokud už western mám raději realističtější styl, který například předvedli Coeni ve svém novém zpracování Opravdové kuráže. Tomuhle filmu schází spousta toho, co ve filmové tvorbě uznávám, tzn. realističnost, syrovost, řekněme vnitřní logika příběhu, a naopak přečnívá všechno, co mě od tohoto žánru odpuzuje. Celkový dojem: 40 %. (11.09.2011)

Pod vlivem Kurosawova Ochránce a Goldoniho Sluhy dvou pánů natočil Leone za pár peněz, s televizním hercem a ve španělských lokacích western zcela nového typu. Moc se v něm nekecá, zato hodně střílí. Dlouhé tiché scény s časem našponovaným k prasknutí sestávají z napínavé hry v detailu a velké hloubce snímaných pohledů (ale taky nečekaných podhledů zabírajících namísto tváří ostruhy kovbojských bot). Prolongovaný klid před bouří končí náhlými přestřelkami nebo je nabouráno neotřelým soundtrackem, který namísto klasického orchestru využívá elektrickou kytaru nebo práskání bičem. Hudba navíc kromě nastolování atmosféry a prodlužování napětí také pomáhá vyprávět příběh. Hrdina, bezejmenný gringo v odrbaném ponču, má daleko ke šlechetnému americkému kovboji hájícímu zájmy civilizované společnosti. Chce jen ze vztahů panujících ve městě, kde má zjevně napilno jen hrobník, vytěžit nějaké dolary. Počet mrtvých jde během největšího (a paradoxně nejméně krvavého) masakru filmu do desítek. Scény sadistického násilí jsou zároveň neopodstatněně (a proto i nepříjemně) dlouhé a krev připomíná rajský protlak. Ustavující spaghetti western by potřeboval nějaké přísady přidat (nepůvodní příběh) a z jiných ubrat (mučení), ale i takhle je nadmíru zábavný a neuvěřitelně stylový. Pokud jsem někdy snil o tom, že bych byl kovbojem, šlo o kovboje od Leoneho. 80% Zajímavé komentáře: Rob Roy, choze, anais (05.05.2005)