Utøya, 22. júla

Tady se mi sice výjimečně líbil ten efekt jednoho záběru a uvítal jsem i zvrat na konci, ale jinak, řečeno filmovou hláškou "To bylo málo." Po úvodní, rychle představovačce přichází z dálky náhlý útok a chvíli to diváka drží skrz paniku a totální informační slepotu.. Tohle se ale velmi rychle vyčerpá a protože má protagonistka tolik štěstí, že na útočníka ne a ne narazit, tak po chvíli divák (nebo teda aspoň já) začne cítit pach nudy.. Po chvíli mi to začalo být ukradené a když se v úkrytech vedly slepé dialogy, snažící se vatoidně vyplnit realitou předepsanou minutáž, začalo mě to dokonce až srát (zpívání jsem musel přeskočit)....jestli bylo cílem filmu udržet mě po celou dobu v sugestivním napětí (a věřím, že to cílem bylo, protože žádné jiné využití a ambice takový film mít nemůže) tak se to prostě nepovedlo. (16.02.2020)

Považuju za problém, že není moc velký rozdíl mezi tím o tomhle filmu slyše a pak ho vidět - jeho zhlédnutí nepřidává nic k vědomí, že tento koncept existuje a byl realizován, ale v rámci toho nevychází z očekávání, spíš je upřímně řečeno ani nedorovnává, protože "žánrové" berličky narušují dost často tu úpěnlivě budovanou autenticitu. (01.09.2018)

sadomasochistická inscenácia skutočnej udalosti. Poppe má veľmi dobre zvládnutý štýl, budovanie a hlavne udržiavanie napätia. Sfilmovanie podobnej udalosti by si ale žiadalo aj niečo iné - aspoň trošku myšlienkového ponoru a interpretácie udalostí, čo by spravilo film relevantným a naozaj výpovedným. Ako (v tomto prípade) nedosiahnutú métu je dobré uviesť napríklad Slona Gus van Santa, v ktorom sa téma streleckých útokov na amerických stredných školách podchytila majstrovskou filmovou rečou, vedúcou aj k analýze diania. Nie len k jeho thrilleroidnému a veľmi plochému vyobrazeniu. Toto je iba atrakcia. (23.12.2021)

Myslím si, že tvůrci zvolili opravdu ideální formu k natočení filmu o masakru na ostrově Utøya. Navíc mám rád filmy využívající dlouhé záběry a obdivuji snahu každého, jenž natočí film v jednom záběru. Ono se tomuto filmu těžko něco vytýká. Je asi dobře, že vznikl, a že byl natočen tak, jak byl. Jsem rád, že tvůrci zvolili neotřelý způsob zobrazení skutečné události a nenatočili nějaký klasický biopic o Breivikovi, nebo něco podobného. Filmů o masových vrazích a dalších pomatencích bylo už habaděj a je lepší se taky jednou pořádně zaměřit na opačnou stranu barikády – tedy na lidi postižené těmito činy. Ze všech těchto důvodů bych tvůrcům dal palec nahoru, tak proč ale dávám filmu 2*? Prostě mě to nechytlo za srdce a neponořil jsem se do 72 minut zmatku a beznaděje – v čemž shledávám obrovský problém. Rozhodně nejsem divák, který potřebuje k prožitku z filmu neustálou akci, ale některé scény se tady tak neuvěřitelně táhnou, že jsem prostě byl většinu děje myšlenkami někde jinde a ne s mladými studenty bojujícími o přežití. Film začal skvěle a když se na ostrově začala ozývat střelba, tak mě opravdu zamrazilo. První minuty jsou tedy velmi silné a působivé. Film mě ale ztratil záhy při snad 10 minutové scéně, kdy se několik děti společně s hlavní hrdinkou schovávají u jednoho stromu a řeší, co se asi děje. Od té doby mě to začalo extrémně nudit, nedokázalo mě to přesvědčivě vtáhnout do jejich pocitů. Ačkoliv většinou bývám dosti empatický, zde to prostě na mě ze záhadných důvodů nepůsobilo. Nijak znatelně mě nepoložila ani dlouhá scéna s umírající holčičkou. Nejzajimávější mi přišly poslední minuty s vyústěním příběhu hlavní hrdinky – když ale nad tím přemýšlím, tak vlastně ani to mě zpětně nějak extra nedostalo, jen v ten daný moment jsem to moc nečekal. Utøya, 22. července je vcelku úctyhodný počin, který ale nejsem schopen patřičně ocenit. Ještě si to budu muset nechat trochu projít hlavou – rád bych tomu dal alespoň 3*, ale něco mi to nedovolí. Nevím... jsem z toho trošku rozpačitý. BTW: Jednoznačně nejlepší rekonstrukcí útoku masového vraha stále zůstává chirurgicky přesná a šokézně chladná Polytechnika od Denise Villeneuvea. (04.07.2018)