Toni Erdmann

Toni Erdmann hledá cestu ze samoty a s falešnými zuby v hubě (někdy marně) vzdoruje odcizení. Jeho svět pomalu odchází, do nových pořádků ale zvědavě (a otravně) dloubá, jak malý kluk klackem do kupky hnoje. Dění málokdy hodnotí, to nechává na nás, kteří mu koukáme přes rameno, případně přes rameno dceři Winfrieda Conradiho. To hlavně její život řízne do kůže. Takovým tím nepříjemným způsobem, jako stéblo trávy nebo list papíru. Výkonná, racionální, cílevědomá sebevědomá, ztracená, rozbitá, rozklížená... Na její oslavu narozenin asi nikdy nezapomenu - a už na ni nikdy nepřijdu. Ne že bych předpokládal, že by mě snad příště pozvala. Toni Erdmann, svědek globalizace osobních mikrosvětů, takovej podivnej brouk, krásně nedokonalý, můj nový hrdina. (23.05.2017)

Winfried je zváštny človek, ktorý si kráti život na dochodku občasnými pubertálnymi vtípkami. Keďže jeho vzťah s dcérou je na bode mrazu a ona pozná len svoju prácu, votrie sa do jej pracovného a súkromného života a obráti ho naruby. Použije pritom vymyslenú identitu Toniho Erdmanna... Príbeh veľmi pomalým tempom rozpráva o nedorozumeniach medzi ľuďmi, pracovnom ošiali, syndrómu vyhorenia a svojským sposobom chce opatovne nastoliť poriadok vo vzťahoch. Ako pracovný nástroj používa smutné i vtipné scény a osviežujúcu otvorenosť. (16.01.2017)

Hluboký význam, k němuž vedla proklatě dlouhá cesta. Vztah otce a dcery, jemuž tvůrci věnovali 160 minut artového času. Nebýt oslavy narozenin (a nahé Ingrid Bisu), asi by se mi dostatečně nelíbila ani jedna scéna. Začátek je divácky hodně náročný, ale navádí nás do situace, kdy se Toni objeví na večírku. V tu chvíli jsem čekal, že začne coby mentální kouč udávat rytmus všemu a všem, překope život Ines naruby, a udělá z ní nejlepší korporátní zaměstnankyni, která pak následně ovládne celý rumunský průmysl. A to se nestalo, jenomže to se dozvíte až když běží titulky. Divnější film jsem hodně dlouho neviděl. Je to naprosto autentické, citlivé, zajímavé, a taky nudné, praštěné a skandální. (01.02.2017)

Němčina je natolik odporný jazyk, že když do ní přeložíte prakticky jakoukoliv větu, bude to znít jako nadávka nebo výhrůžka. Pojďme si to zkusit na větě „Dneska ti ty šaty moc sluší, Olgo!“. Das Kleid passt dir heute sehr gut, Olga! Slyšíte to? Tu čirou nenávist? Tohle zakřičte někde na kalbě, přidejte typickou hitlerskou dikci a všichni začnou zdrhat v panice, že chcete obsadit diskotéku. A někdy nemusíte ani mluvit, stačí jedno malé úderné gesto; když někomu dáte k narozeninám květinu, říkáte tím „jsi skvělý člověk a já si tě vážím“, ale když mu dáte DVD s německou dechovkou, znamená to „doufám, že chcípneš na rakovinu žlučníku a tvoje děcka znásilní pedofilní Arab se syfilisem“. Takže jsem dlouho rozmýšlel, jestli si tuhle tříhodinovou skopčáckou psychárnu pustit a nakonec ve mně zvítězil ten zvídavej artovej pičus. První hodinu a půl jsem absolutně netušil, co si mám vlastně myslet a po zbytek stopáže jsem upadl do šílený depky, což ze mě po prostudování zdejších komentářů, kdy se u toho všichni údajně strašně smáli, dělá emočně labilní psychotickou zrůdu. Já se zasmál jen jednou a to když jsem se chtěl oběsit na nabíječce od notebooku a místo sebevraždy mi vlivem odkrvení mozku stouplo péro. (31.12.2016)

Něco je asi špatně. Zatímco polovina osazenstva místního ústavu nadšeně popisuje, jak si u filmu provlhčila tkanivo, já zažil na mordě jenom hořký škleb. Stárnoucímu fiškusovi odchází blízcí.... a dochází síly, invence a čas. Logické puzení k bilancování končí upnutím se na dceru, dávno ztracenou a odcizenou bytost, které chce předat několik nevyžádaných rad ohledně smyslu existence. Nic velkého, jen prosté ,,žij a bav se, dny, utracené pro korporát, ti nikdo nevrátí". Vytrhuje sebe i ji z citové letargie, a to za pomoci absurdního humoru, který je rozhodně více absurdní, nežli směšný. Faktická absence hudebního podkresu i tempo, které rozhodně není strhující, slouží svému účelu dobře. Pokud tedy skutečně netrváte na tom že má jít o komedii, u níž se při výletě do kina vychláme celý kurník, pak by naopak šlo o selhavší dílo. Jestli však cílem tvůrců bylo, abych vytáhl tatíka ven a šli jsme krmit kachny, než bude pozdě, abych zavzpomínal, co mi bylo dáno a podumal, jak to nyní vracet, pak ano, funguje to skvěle. (08.02.2017)