Vrahovia mesiaca kvetov

Fargo 1920: White guilt done right. Strhující to není, vynikající nesporně ano. Chtě nechtě to působí jako minisérie omylem puštěná v kuse, dvě a půl hodiny si to stylově dává sakra na čas se vším a v závěrečné hodině po změně stylu je to naopak zkratkovité. Jeden z těch snímků, které měly být buďto o poznání kratší (a vynechat celé linie) nebo naopak výrazně delší (a plně se každé věnovat). (20.10.2023)

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno. (29.10.2023)

Řemeslné dílo, co taky jiného čekat. Však je to Scorsese a z vyprávění je to cítit. Prosakuje z něj jak ropa zeminou. Subjektivně lepší než třeba předchozí Irčan (a jsem ráda, že jsme ze streamu zpět v kině), ale kvalit Letce, Gangů, Casina nebo Mafiánů nedosahuje, Stopáž přes tři hodiny se na rozdíl od Oppenheimera netáhla, ale nezanechala ve mně ani ten efekt "na dřeň" jako třeba předtím jmenované filmy, nebo z poslední doby Babylon. Prostě ze Zabijáků nemám wow efekt, který by ve mně probudil pocit, že film nešlo na jedno zkouknutí plně vstřebat a potřebuju si ho, ideálně hned, dát znovu. Překvapil mě Leonardo, nikoli ve smyslu hereckém. Že hrát umí, dávno víme, ale celý film jsem nevěřícně zírala, jak je tady ten fešák, ze kterýho se mi přes dvacet let podlamovala kolena, neskutečně neatraktivní. A ještě víc budu překvapená, jestli hošani z akademie v březnu nepředají  sošku za nejlepší herecký výkon Lily Gladstone, která si chvílema brala veškerou pozornost pro sebe i v tak epesním obsazení. (23.10.2023)

Osedžové našli na svém území ropu a stali se z nich boháči. Jenže kde jsou peníze, tam jsou i lidé, kteří se jich chtějí zmocnit. A jdou přes mrtvoly. Martin Scorsese natočil hutné drama o lidské závisti, zlobě a krutosti, které není divácky úplně přívětivé a nutí člověka trávit tři a půl hodiny ve společnosti odpudivých lidí. DiCaprio a De Niro tu podávají brilantní výkony, ale pomalé tempo a vyprávění, které nikam nespěchá, žádají od diváků víc pozornosti a trpělivosti, než bývá zvykem. Scorsese je nekompromisní, takže buďte připraveni na to, že jeho novinku si budete muset poctivě odsedět. A že vám to rozhodně nehodlá usnadňovat. (16.10.2023)

Bolestivá, nechutná a znepokojivá sonda do malého úseku amerických dějin, na který by mnozí raději zapomněli. O to důležitější je, že Martin Scorsese tuto veskrze monumentální dobovou fresku o utrpení Osedžů natočil. Nedívalo se na ni lehce, ale rozhodně ne kvůli obrovské stopáži. S tou jsem neměl problém vlastně ani na chvíli, příběh ve spolupráci s úžasně autentickou dobovou atmosférou mě absolutně pohltil. Jediné, co bych možná v tomto kontextu vytkl je, že při délce, jakou už film měl, se scénář mohl věnovat hlavnímu tématu ještě detailněji, protože rozsah zla a absolutní nepravosti, které se v 20. letech Osedžům děly byl (doopravdy) nepochopitelně ještě mnohonásobně větší než to, co jsem viděl a z čeho jsem už tak byl naprosto zhnusený. Anebo, vzhledem k tomu, že chápu, že by se v takovém případě z příběhu mohla lehce stát rozbitá koláž, kde by chyběla pro diváka potřebná osobní emoční investice, se mohl film k rozsahu alespoň vyjádřit v závěrečném shrnutí událostí. To je ale spíše taková maličkost a uvádím to jenom pro kontext, aby třeba někdo, kdo by si třeba po shlédnutí myslel, že vraždění probíhalo víceméně jen ze strany jednoho člověka a jeho pohůnků a víceméně jen v jedné rodině, věděl, že to tak nebylo. Z hlediska filmového vyprávění, kde je většinou potřeba mít nějaké hlavní postavy, nějakou dramaturgii, dramatické oblouky, soudržnost  a jak jsem už napsal diváckou "investici", je zcela pochopitelné zjednodušení. A nutno říct, že přesto Scorsese nezapomněl film orámovat širším kontextem (i když bez toho aniž by se k tomu dále vyjádřil), díky čemuž jsem byl zaháčkován do této tragédie epických rozměrů téměř okamžitě. Úžasná výprava, kostýmy, kamera samozřejmě mocně dopomáhaly. A v neposlední řadě, bez civilních, ve správné chvíle utlumených nebo naopak emočně výrazných a syrově autentických hereckých výkonů, by příběh člověka nezasáhl takovou silou hluboko v duši. Vlastně v tomto ohledu můžu mluvit hlavně o Lily Gladstone, která byla opravdovým srdcem filmu. Doufám, že tu sošku vyhraje. Za ní pak ovšem hrdě kráčí neselhávající De Niro, ačkoliv v úplně opačné roli. A DiCaprio? Přiznám se, ten mě překvapil ve více než jednom ohledu. Pozitivně i negativně (nebudu více upřesňovat :). Suma: Dějově a atmosférou hutné, velmi nepříjemné drama v opravdu velkolepém a výpravném zpracování. Další z řady nehezkých pohledů na americkou historii (kdyby jen filmy o negativních aspektech minulosti natáčely ve větším počtu i některé nejmenované jiné země... ale před něčím takovým vždy musí přijít nejprve jejich přiznání, že :), zároveň vlastně i na lidskou existenci a démony, které ji po celé dějiny provázejí, je jedno v jakém národě či zemi. V brilantním zpracování režisérské legendy, podpořeném hereckou elitou i méně známými, skvěle hrajícími herci. Jeden z filmů roku 2023. 9/10 (05.01.2024)