Vrahovia mesiaca kvetov

Plain and simple, Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou filmem mimořádných kvalit, zvlášť v americkém kulturním kontextu. Není totiž běžné, že by byl v takto drahé studiové produkci prakticky každý krok debatován s etnikem, jehož se přímo dotýká – že by Hollywood vůbec vzal existenci takového etnika na vědomí. Úzká spolupráce s národem Osedžů na vzniku Zabijáků (od konzultací pojetí jednotlivých scén po zapojení řady současných osedžských umělců do tvůrčího procesu) je opravdu příkladnou záležitostí, jež by měla být normou pro všechny následující projekty, které se kultur původních Američanů dotýkají. Že se tady myslelo prakticky na všechno, dokazuje řada jemných detailů, včetně toho, že titul filmu v angličtině je až na druhém místě. A dojalo mě i to, že v závěrečných titulcích dostane slovo sama Země – která je pro všechna (severoamerická) domorodá etnika úběžníkem existence – skrze terénní nahrávky z prérie. Nejde přitom o malou věc. Kolem 80% Američanů, believe it or not, nemá žádné nebo jen velmi omezené povědomí o kulturách původních Američanů (čerpáno ze stránek organizace IllumiNative). A jistě, kdyby film režíroval Osedž (a třeba se takové verze příběhu někdy v budoucnu také dočkáme – vzniká stále více filmových projektů, filmů i seriálů, natáčených talentovanými domorodými filmaři), byla by postava Ernesta Burkharta (Leo DiCaprio) spíše druhořadá a středobod vyprávění by představovala Molly Kyle (výtečná Lily Gladstone s krví Černonožců a NiMíiPuu/Nez Perce po otci), ale Scorsese není Osedž a osobně mi tak tohle rozhodnutí dává smysl. Snad i díky tomu může film promlouvat nejen k Osedžům (a jiným příbuzným národům Želvího ostrova), ale ke komukoliv, jehož vlastní národní historie stojí na podobně puchřivých a násilných základech. Mimochodem, název filmu (navzdory tomu, že odkazuje ke stejnojmenné reportážní knize Davida Granna, která posloužila jako předloha) inspirovala jedna z básní současné osedžské básnířky Elise Paschen (Wi’-gi-e), které teď shodou okolností vychází nová sbírka Tallchief, pojmenovaná na počest její matky, významné americké primabaleríny Marie Tallchief. (30.10.2023)

Bolestivá, nechutná a znepokojivá sonda do malého úseku amerických dějin, na který by mnozí raději zapomněli. O to důležitější je, že Martin Scorsese tuto veskrze monumentální dobovou fresku o utrpení Osedžů natočil. Nedívalo se na ni lehce, ale rozhodně ne kvůli obrovské stopáži. S tou jsem neměl problém vlastně ani na chvíli, příběh ve spolupráci s úžasně autentickou dobovou atmosférou mě absolutně pohltil. Jediné, co bych možná v tomto kontextu vytkl je, že při délce, jakou už film měl, se scénář mohl věnovat hlavnímu tématu ještě detailněji, protože rozsah zla a absolutní nepravosti, které se v 20. letech Osedžům děly byl (doopravdy) nepochopitelně ještě mnohonásobně větší než to, co jsem viděl a z čeho jsem už tak byl naprosto zhnusený. Anebo, vzhledem k tomu, že chápu, že by se v takovém případě z příběhu mohla lehce stát rozbitá koláž, kde by chyběla pro diváka potřebná osobní emoční investice, se mohl film k rozsahu alespoň vyjádřit v závěrečném shrnutí událostí. To je ale spíše taková maličkost a uvádím to jenom pro kontext, aby třeba někdo, kdo by si třeba po shlédnutí myslel, že vraždění probíhalo víceméně jen ze strany jednoho člověka a jeho pohůnků a víceméně jen v jedné rodině, věděl, že to tak nebylo. Z hlediska filmového vyprávění, kde je většinou potřeba mít nějaké hlavní postavy, nějakou dramaturgii, dramatické oblouky, soudržnost  a jak jsem už napsal diváckou "investici", je zcela pochopitelné zjednodušení. A nutno říct, že přesto Scorsese nezapomněl film orámovat širším kontextem (i když bez toho aniž by se k tomu dále vyjádřil), díky čemuž jsem byl zaháčkován do této tragédie epických rozměrů téměř okamžitě. Úžasná výprava, kostýmy, kamera samozřejmě mocně dopomáhaly. A v neposlední řadě, bez civilních, ve správné chvíle utlumených nebo naopak emočně výrazných a syrově autentických hereckých výkonů, by příběh člověka nezasáhl takovou silou hluboko v duši. Vlastně v tomto ohledu můžu mluvit hlavně o Lily Gladstone, která byla opravdovým srdcem filmu. Doufám, že tu sošku vyhraje. Za ní pak ovšem hrdě kráčí neselhávající De Niro, ačkoliv v úplně opačné roli. A DiCaprio? Přiznám se, ten mě překvapil ve více než jednom ohledu. Pozitivně i negativně (nebudu více upřesňovat :). Suma: Dějově a atmosférou hutné, velmi nepříjemné drama v opravdu velkolepém a výpravném zpracování. Další z řady nehezkých pohledů na americkou historii (kdyby jen filmy o negativních aspektech minulosti natáčely ve větším počtu i některé nejmenované jiné země... ale před něčím takovým vždy musí přijít nejprve jejich přiznání, že :), zároveň vlastně i na lidskou existenci a démony, které ji po celé dějiny provázejí, je jedno v jakém národě či zemi. V brilantním zpracování režisérské legendy, podpořeném hereckou elitou i méně známými, skvěle hrajícími herci. Jeden z filmů roku 2023. 9/10 (05.01.2024)

Neuveriteľné herecké výkony na čele s Dicapriom, ktorého som miestami nespoznával. 206 minút je síce veľa, ale nie natoľko, aby si neobsedel v kine. Počas nich sa Scorsesemu podarilo fantasticky vykresliť jednotlivé postavy a ich motívy. Rozbeh je trochu slabší a niektoré scény by sa mohli prestrihať, ale od pasáže po svadbe to perfektne ubehlo. (18.10.2023)

Během těch 206 minut jsem si pokládal otázku, pro koho Marty tak dlouhé filmy v dnešní době točí. Dnešní zrychlená generace se délky musí zaleknout a pokud jim (což se jednou reálně stane) jednou DiCaprio a De Niro nebudou nic říkat, nezbyde než dojít ke zjištění, že to točí pro nás – pro dnešní filmové fanoušky. Tak ten film totiž opravdu působí. Je natočen profesionálním milovníkem filmové techniky pro milovníky filmu, kteří si dokáží rochnit v každém detailu, který je jakkoliv atypický. Je teda pravda, že první hodina a půl byla hodně plonková, a byť ten námět je hodně jednoznačný, dostával jsem se do něj dost těžce. Pak se to ale zlomilo a já si začal užívat jakoukoliv mimiku De Nira a DiCapria, kterou na place předvádí. DiCaprio navíc vychytal svojí mluvu k dokonalosti a v obou případech tu své postavy rozjely pecky tak závratným tempem, že ve druhé polovině filmu jsem si je začal doslova užívat. A to i přesto, že jeden byl labilní psychopat a druhý debil – takže nikdo, komu byste začali vysloveně fandit. Epilog je pak učiněný pomyslný bonbonek na filmu, který je sice zatraceně dlouhý, ale umí být i zatraceně dobrý. (17.01.2024)

Zabijáci sedacího nervu jsou k prdeli hostilní manýristickou prudou a de fuckto banální, nepřeqapivou a nijak zvlášť dramatickou historkou o vysemeňování a anihilování ropodiánů zkurvenými bílými hubami, pro prachy se neštítícími ani škaredých a otylých indiánských mužen. Manýristickou prudou, sice naprosto dokonale natočenou a plnou autentických kulisních vyfikundací či dobových detailů, nad kterými by dozajista nejeden starožitník nebo kulturní hysterik s vášnivým funěním urputně vyhonil, ovšem brutálně navatěnou nekonečnou bandou indiánských folklórních pásem, zbytečných scén, marných dialogů a planých režisérských egomasturbací až téměř do zcela negluteálních čtyř hodin. Manýristickou prudou s devadesáti devíti procenty famózních herců, avšak co naplat, když je ten hlavní parodií snad i na porno. Ukrutný neherec Leoš di Obrna ke svému fantastickému mimickému rejstříku v podobě nakrčeného obočí, způsobujícímu až dechberoucí varhanovitou vrásku u kořene nosu, s níž lze přesvědčivě zahrát naprosto vše od lodního ztroskotance přes zlého a hodného krále, investičního tuneláře či vesnického idiota až po traumatizovaného zálesáka, přidal druhou!!!, neméně úchvatnou polohu, a sice mistrovsky prkenně sešklebenou držku. Počítám, že na to dozajista šel Stanislavského metodou a před každou klapkou před ním museli utýrat koťátko nebo nějakou anorektickou osmnáctku, aby mu šly ty koutky dolů zcela od přirození a všichni tak bezvýhradně uvěřili, že ty chudáky Indiány počátkem 20. století brutálně vykořisťovali i toporní ochotničtí klauni. Marťasi, Marťasi! Myslím, že i kdybys tohle sestříhal na prdelfrendly dvě hodiny, pořád by to krásně natočená a skoro skvěle zahraná obsahově nenápaditá, nezáživná otrava, dobrá leda tak pro insomnické nudofily a pokrytecké pozéry. Takové čtyři hodiny, navíc s ukrutně koženým až tragikomickým kašparem, to je jednoznačně zločin týrání diváka, který by mohl být lehce překvalifikován i na anální znásilnění filmem! Čas holt nezastavíme, jistoty se hroutí a se Skorsisinou to konverguje k prdeli úplně jako s Klintem. Dříve strhující vypravěči i originální baviči prostě stárnou do žvanivých egocentrických senilů, u nichž forma inkontinuje na obsah. Ještěže aspoň ten Rydly pořád poctivě žere Geriavit a pije balzamovač! (29.10.2023)