Benedetta

Jak je pro Verhoevena typické, tak je tento film dost provokativní a černohumorný - plný erotického náboje mezi hlavními protagonistkami a zároveň nabízející bizarní snové scény s Ježíšem, který usekává hlavy zlým lapkům. Nabízí slušné herecké výkony (hlavně Charlotte Rampling v roli matky představené), ale v druhé polovině už se malinko opakuje a nudí. Přesto jsem se velmi slušně bavila. (06.09.2021)

Verhoeven celou svou tvorbu zasvětil tomu, že do sakrálních (žánrových) světů navracel profánní (excesivně fyzické i emocionální) aspekty, které z nich byly vytlačeny předchozí tradicí. Jeho (snad jen prozatím) poslední film pak představuje skvostné završení této tendence, když po hollywoodských žánrech i národních historických milnících a lokálních společenských fenoménech obrátil svou pozornost k samotné církvi. "Benedetta" tak přináší jízlivě úsměvnou dekonstrukci církve jako pragmatického aparátu založeného na iluzi naděje. Stejně jako v předchozích filmech také tentokrát Verhoevenovo dílo nabízí zdánlivě jednorozměrnou podívanou. Ale za touto žánrově zcela funkční a pro mnohé pobuřující, zavilou i zábavnou povrchní vrstvou se jen o stupínek hlouběji nachází širé pole podnětných rovin. Pro někoho tak "Benedetta" zůstane cynickou či dokonce exploatační a objektivizující prasárničkou, ale pro jiné bude  mimo jiné důmyslným portrétem úžasně mnohoznačné titulní postavy. Skrze ni se osobní i organizovaná víra odhaluje jako nástroj institucionální i osobní moci a paradoxně v rámci určitého dějinného kontextu i možné emancipace, byť pouze ve smyslu kariérním a existenčním, ale příznačně nikoli co do osobní svobody. A také skrze vývoj hrdinky ukazuje, že spirituální jurodivost a tělesný orgasmus k sobě mají blíže, než si mnozí chtějí přiznat. (03.09.2021)

Nic proti námětu, zpracování do velké míry upoutalo pozornost, ale trochu mi v tom chyběla syrovost, smrad a špína od Toma Tykwera, kterou uměl prodat v Parfému - Příběhu vraha a taky očividně chyběl odhadem asi dvojnásobek rozpočtu - podle IMDb je Benedetta za 24 mil. dolarů, Parfém stál toho času 60 mil. dolarů. A podle stejného zdroje si Benedetta nevydělala, Parfém ano. Nejsou si oba filmy příliš vzdálené, zejména, co se hlavních postav týče. A bylo fajn si dát po řadě hollywoodských produkcí pěknou francouzštinu. Co se týče vzruchu a protestů okolo uvedení, tak není o čem. Ano, puritáni žijí s klapkami na očích a nechtějí si ani připustit vyobrazení něčeho, co je v kontextu církevních hříchů jen kapka v moři a velmi uvěřitelná kapka. To bych hned mohl připomenout Spotlight, který ani nemusí do středověku, aby zalomcoval přesvědčením dokonalé čistoty nejen církve, ale celých komunit. Na Benedettu jsem vánočně navázal Kmotrem III, ten církev taky nešetřil. (26.12.2022)

,,PROSTŘEDNICTVÍM MÉHO TĚLA BŮH VYJADŘUJE SVOJI VŮLI...“   Kromě toho, že na ni mluví Ježíš - a často chce, aby se svlíkla, má Benedetta v klášteře kámošku, která chce vlastně to samý. Se setkávání s Bohem si odnáší stigmata, od kámošky zase orgasmy… Trocha tý odvážný erotiky lemuje tohle spíš komorní historický drama o božích zázracích i pomstě, či soudu kvůli chtíči a který divácky strhne hlavně v závěrečný čtvrthoďce. Nejen kvůli sadu-masu.     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Benedetta: het leven van een lesbische non in Italië tijdens de Renaissance“, kterou v roce 2021 napsala Judith C. Brown, neznám. 2.) Před večeří se bičujeme.  ///  Thx za titule „saurix“.              PŘÍBĚH ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (27.11.2021)

Erotický film o jeptiškách, odehrávající se v italském klášteře v 17. století na pozadí morové epidemie. Jde o poměrně nevyrovnaný pokus o pozvednutí béčkového základu, čerpajícího z tradice především italských exploatačních filmů s jeptiškami (tzv. nunsploitation), na áčkovou festivalovou úroveň. Paul Verhoeven do něj zasadil své trademarky a oblíbené obsese, mezi nimiž nechybí kupříkladu sžíravá ironie, sadismus a perverze či feminismus, v tomto případě okořeněné ještě výsměšnou kritikou církve jakožto pokrytecké instituce řízené mocenskými zájmy a stojící v cestě sexuální svobodě. Jeho hrdinku, mladou jeptišku prožívající velmi živé vize Kristova zjevení a procházející lesbickým probuzením s nově příchozí novickou, v něm sledujeme již od dětství v sérii svatokrádežných eskapád, jejichž tajemstvím zahalený pravý původ (možná skutečný Boží zázrak, možná jen hrané divadélko se zištným cílem) je hnacím motorem celého filmu. Snímek je po většinu času rozklížený mezi pokleslou černohumornou fraškou o zneužívání důvěřivosti věřících (s prděním, vyměšováním, laškovnými pornografickými motivy a s postavou Ježíše Krista v roli ochránce, který neohroženě usekává hlavy nepřátelům i zvířecím bestiím), a trýznivým seriózním dramatem s vážnou hudbou a naturalistickým násilím, pojednávajícím o blouznící ženě tíhnoucí k sebepoškozování a o negativních dopadech fanatické víry. Střet obou těchto tonálně protichůdných přístupů vyznívá dost problematicky a neuspokojivě, což ale může být Verhoevenovi klidně jedno, protože se chtěl zřejmě jen vyřádit a také zas trochu provokovat a pobuřovat, což se mu podařilo. Benedetta i kvůli tomu spadá do kategorie hraniční guilty-pleasure zábavy vhodné pro festivalové půlnoční projekce, která bude rozdělovat publikum, a v níž z hlediska hereckých výkonů nejvíce září nikoli představitelky milenecké dvojice, nýbrž Charlotte Rampling ve vedlejší (avšak podstatné a pozoruhodné) roli skeptické matky představené. (03.09.2021)