Pásky z Nagana

Před pár lety jsem ve spalujícím létě pospíchal na pivo do lokálu u nás v ulici. Uvnitř, v takové malé zastrčené místnosti, do které se nám nikdy moc nechtělo, seděl hlouček lidí. Dřív, než jsem se tam stačil podívat, jsem od přítomných věděl, kdo tam je. Jágr se Svobodou. V tu chvíli mi to všechno najelo. Život na Moravě, nový elektronický budík značky Philips nařízený každý den na brzké ranní vstávání, osmá třída základky, narvaná učebna chemie s televizí, semifinále s Kanadou u kterého jsme bouchali do stolů a řvali, euforie jako blázen, teletext, BBV, finále a můj brečící otec. Dost se toho od té doby změnilo a možná jsem si to jenom dlouho nepřiznal, ale tohle jsou jedny z nejzásadnějších vzpomínek na mé dětství. A Ondřej Hudeček je dokázal přivolat zpátky. I patos má v životě své místo. A někdy stačí jen patnáct sekund mlčet, přesně jak to říkal Robert Záruba. (01.03.2018)

Takové hezké připomenutí dvacátého výročí naganského vítězství, ale pro fandy hokeje a pamětníky nic nového. Je pravda, že slyšet Bretta Hulla, Lindrose, Crawforda či Jašina jak mluví s respektem o našich, je pořád příjemné a stejně tak je super vidět, jak to Fleuryho strašně žere, ale jinak tu není nic, co bych neviděl či nevěděl už dřív. Ale je fakt, že tenhle dokument asi není primárně určen českému fanouškovi, což soudím i z toho, jak je dokument zasazován do historického rámce. Každopádně nejzajímavější záběry pro mě byly ty ze Svobodova draftu. Nicméně i přesto, že to všechno znám, mě to pohladilo na duši a dokud zase nevyhrajeme něco podobného, tak mě to hned tak neomrzí. 80% (05.03.2018)

Jaká škoda, že to není delší! Pro moji generaci, která se začátkem roku 1998 nacházela někde na střední škole, "začínala brát rozum", a o pár let později pařila technologický klenot jménem NHL 2003 se všemi těmi osobnostmi hokeje, které tam tehdy byly, a jejíž někteří příslušníci třeba 17. 8. 2004 skupinově vystřízlivěli při návratu z družby v Německu, když na hranicích dostali do rukou noviny se zprávou o úmrtí Ivana Hlinky, jsou Nagano Tapes zjevením z nebes. Troufám si říct, že režisér zvládl na velmi omezeném prostoru (jak časovém, tak "ideovém", aby nevznikl nějaký problém s apolitičností olympijské filmotéky) maximálně vykreslit atmosféru doby, a přiblížit význam celého "turnaje století". Přesto můj úvodní povzdech je zcela na místě, protože z rozhovorů s hráči a trenéry je jasné, že z množství materiálu, který byl k dispozici, se velmi tvrdě vybíralo, co do výsledné stopáže přijde a co ne. Netroufám si tvrdit, jak to vnímají jiné věkové skupiny, ale pro mě vidět to celé v souvislostech, a ještě očima "druhé strany", byl neskutečný zážitek. O to mocnější, že se shodou náhod stalo, že jsem mohl Nagano Tapes poprvé vidět ve společnosti mého mladšího bratra, a to v televizi, sto kilometrů od domova, i když jsem je měl už asi měsíc stažené na disku;) Finále jsem tehdy sledoval pro změnu s tátou, bráchovi bylo osm, takže jsme ho nebudili:) A semifinále na mrňavé televizce v kanceláři zástupce ředitele našeho gymplu - samozřejmě s celou třídou:) Z toho je jasně vidět, jak velká věc byl turnaj tenkrát a jak velká věc je tento film dnes. Sestřihy zápasů s divákem úplně cloumají. Je fascinující vidět, jak se hrdinové tehdejších událostí - a tím myslím hlavně Kanaďany, z Rusů pokud si vzpomínám snad ani nikdo ve filmu nemluví - změnili. Obzvlášť u Erica "Starýho Prasete" Lindrose pobaví, jaký je z něj usedlý tatík. A u "ou Kéneda" chlapců obecně pobaví, jak se s tím ani po dvaceti letech nesrovnali, a obviňují pro ně údajně šokující herní systém turnaje z toho, že prostě nedokázali v řádné hrací době dát víc gólů než český tým, a pak postavili galaktický pomník Dominiku Haškovi a Robertu Reichlovi. Ale to už by stačilo. Nagano Tapes jsou geniální záležitost a zaslouží si plnou palbu. 100 %. (06.10.2018)

Velmi dobře natočený příspěvek k dějinám nacionalismu a současně zdařilý pokus o obnovení staré polemiky o smyslu českých dějin... ___ Á propos: Říká se, že si většina pamětníků vybaví, kde byli a co dělali, když se hrálo finále. U mě tomu tak není. Já si živě vybavuji jen to páteční ráno, kdy se konalo utkání Česko-Finsko. V sedm hodin nám začalo vyučování strojírenské technologie, avšak již od prvních minut byl v žactvu cítit podivný neklid, který byl umocněn přítomností černobílého přenosného televizoru Tesla Merkur na první lavici prostřední řady... Tento přijímač žluté barvy přinesl kdosi ze spolužáků v naivní víře, že se podaří přesvědčit přísného vyučujícího, aby dal přednost hokeji před nudným výkladem o diagramu Fe-Fe3C. O tom, že se tehdy v české společnosti dělo cosi výjimečného, svědčí i to, že jindy neústupný a neoblomný učitel podmíněně souhlasil! Onou podmínkou pak bylo, že se budeme koukat až od druhé třetiny (což bylo doslova za pár minut) a do té doby rychle něco probereme... Všechny další zápasy mám v mlhách; jen jedno vím jistě: U dalších zápasů to už bylo bez podmínek (a na velké barevné obrazovce)... No a pak si pamatuju především pozvracené ulice, českou renesanci alkoholismu a všudypřítomnou kampaň "Hašek na Hrad", ze které jsme si tehdy dělali legraci a na kterou dnes se závistí vzpomínáme... (28.03.2018)

Samozřejmě, že to je lepší než 95 % českých dokumentů - bylo by překvapivé, kdyby nebylo. Hudečkovi a Vansovi patří každopádně respekt. Rozhodli se dát do 73 minut celé socio-politické pozadí Nagana, což určitě vyžadovalo pořádnou akrobacii s nůžkama. Neobešlo se to bez obětí - Na začátku je prominentně představený hokejista Svoboda, aby pak o něm hodinu nepadla ani zmínka. Pozornost přeskakuje z jedné postavy na druhou a je jich hodně - většinu času jsem nevěděl, kdo je kdo, nicméně sestaveno to je natolik intuitivně, že jsem vždycky přesně chápal, kde jsem. Pro lidi, kteří cítí k Naganu jakékoliv emoce, to bude pravděpodobně maximální zážitek a pro Američany neznalé české historie vzrušující pohádka se šťastným koncem, přitom ne zvlášť patetická. 4 a 1/2 (28.02.2018)