Pásky z Nagana

Jaká škoda, že to není delší! Pro moji generaci, která se začátkem roku 1998 nacházela někde na střední škole, "začínala brát rozum", a o pár let později pařila technologický klenot jménem NHL 2003 se všemi těmi osobnostmi hokeje, které tam tehdy byly, a jejíž někteří příslušníci třeba 17. 8. 2004 skupinově vystřízlivěli při návratu z družby v Německu, když na hranicích dostali do rukou noviny se zprávou o úmrtí Ivana Hlinky, jsou Nagano Tapes zjevením z nebes. Troufám si říct, že režisér zvládl na velmi omezeném prostoru (jak časovém, tak "ideovém", aby nevznikl nějaký problém s apolitičností olympijské filmotéky) maximálně vykreslit atmosféru doby, a přiblížit význam celého "turnaje století". Přesto můj úvodní povzdech je zcela na místě, protože z rozhovorů s hráči a trenéry je jasné, že z množství materiálu, který byl k dispozici, se velmi tvrdě vybíralo, co do výsledné stopáže přijde a co ne. Netroufám si tvrdit, jak to vnímají jiné věkové skupiny, ale pro mě vidět to celé v souvislostech, a ještě očima "druhé strany", byl neskutečný zážitek. O to mocnější, že se shodou náhod stalo, že jsem mohl Nagano Tapes poprvé vidět ve společnosti mého mladšího bratra, a to v televizi, sto kilometrů od domova, i když jsem je měl už asi měsíc stažené na disku;) Finále jsem tehdy sledoval pro změnu s tátou, bráchovi bylo osm, takže jsme ho nebudili:) A semifinále na mrňavé televizce v kanceláři zástupce ředitele našeho gymplu - samozřejmě s celou třídou:) Z toho je jasně vidět, jak velká věc byl turnaj tenkrát a jak velká věc je tento film dnes. Sestřihy zápasů s divákem úplně cloumají. Je fascinující vidět, jak se hrdinové tehdejších událostí - a tím myslím hlavně Kanaďany, z Rusů pokud si vzpomínám snad ani nikdo ve filmu nemluví - změnili. Obzvlášť u Erica "Starýho Prasete" Lindrose pobaví, jaký je z něj usedlý tatík. A u "ou Kéneda" chlapců obecně pobaví, jak se s tím ani po dvaceti letech nesrovnali, a obviňují pro ně údajně šokující herní systém turnaje z toho, že prostě nedokázali v řádné hrací době dát víc gólů než český tým, a pak postavili galaktický pomník Dominiku Haškovi a Robertu Reichlovi. Ale to už by stačilo. Nagano Tapes jsou geniální záležitost a zaslouží si plnou palbu. 100 %. (06.10.2018)

Dokument roku. Hudeček je stejné věkové kategorie jako já, takže se není čemu divit, že si to pamatuje stejně. Bylo nám 12! Neexistuje lepší věk při sledování olympijského hokeje. Američani měli supermany a spider-many, zatímco my měli tyhle kluky, kteří se přes týden stali modlami. Při nájezdech s Kanadou jsem byl ve škole a protože jsme na patře měli jako jediní tu kouzelnou bednu a protože jsem seděl v první lavici a protože jsem byl zaklesnutý ramena mezi kamarády a protože to Dominátor tenkrát vychytal něco se ve mě hnulo a já byl hrdý, že jsem Čech. Tenhle dokument tu vzpomínku vyvolal a přes všechno špatné co se tu stalo nebo děje jsem jím rád pořád. (05.03.2018)

Jeden z nejpropracovanějších dokumentů, co jsem za svůj život viděl. Možná dokonce i ten nejlepší. Fakticky nepřeháním. Ondřej Hudeček, do teď neznámý autor, ve spolupráci se západními kolegy za Atlantikem dokázal vytvořit dílo, které by měl vidět každý Čech. Mrzí mě, že jsem v roce 1998 nemohl na vlastní kůži zažít tu celonárodní euforii, která před dvaceti lety zachvátila celý náš stát. V zásadě každý v té době prožíval s naším národním hokejovým týmem zápas za zápasem, jako by byli oni samotní na ledě s nimi. To celonárodní semknutí zachycené v jednotlivých záběrech mi chvílemi nahánělo až slzy. Prostě se mi velmi líbilo, že se tvůrci nezaměřili jen na hokej, ale dokázali zkompilovat i momentky z životů našich občanů. Ale teď zpátky k hokeji. Pozvání bývalých hráčů, kteří poskytovali příběhy, nebo se prostě jen vyjadřovali o svých pocitech, které jim tehdy probíhávaly hlavou, jednoznačně dokument vyšvihli kvalitativně nahoru. Rád jsem si vyslechl názor i jednotlivých oponentů, s kterými se náš nároďák musel v Naganu potýkat (popravdě někteří z hráčů, zejména kanadských, mají dodnes depku, jak jsme je mohli porazit a zbavit je tak nadějí na zlato). Semifinále s dnes již legendárními nájezdy a následné finále s Rusy se muselo prostě emocionálně projevit u každého diváka tohoto snímku. Doufám, že něco v podobném duchu (a tím myslím na sportovním poli) zažiju i na vlastní život. Objektivní, výstižný, chvílemi vtipný dokument. 95 % (16.03.2018)

Emoce jako kráva a takovej ten nepopsatelnej pocit, kdy se během celýho filmu usmíváte od ucha k uchu a spotřebujete karton papírovejch kapesníků. Našincům to ze zjevnejch důvodů dá mnohem víc, no a zahraniční diváci aspoň konečně pochopí, proč Češi vyslovujou hokej s velkým H. "Každej si pamatuje, kde v tý době zrovna byl." Nádhera. (02.03.2018)

Těžko slovy definovat, proč právě Hudeček teď slízává smetanu od všech. Od diváků, kteří rok 1998 zažili v dospělém věku a hokejové výsledky v nich rostly víc jako jistá satisfakce, než jako sportovní senzace - až po nás, kteří jsme na základní škole hulákali jména, některá slyšená vůbec poprvé v životě. Dokumentů, které glorifikovaly Jágra, Haška nebo celý Turnaj století, jsem viděl spoustu a za těch dvacet let jsou pro někoho všechny přepisované dějiny nebo gumy, které pálí, už poněkud zprofanované a vousaté. Pro mě jsou ale Zárubova zlatá slova pořád stejně elektrizující, stejně jako pro něj tolik netypické mlčení, asi nejsilnější okamžik celých Pásek. Právě v kontextu známé historie, dekády dlouhé frustrace, tisíckrát viděných střel, gólů a nájezdů, ve formě více než hodinu dlouhé ódy se ty pocity vrací téměř v totožné formě. Přerušovaná (či komplet rušená) vyučování, víkendové budíky, poprvé v životě vyřvané hlasivky u sportovní události, řidiči MHD pouštějící radiové přenosy na celý autobus nebo jasný úkol naučit se zpaměti celou sestavu. Tohle a mnohem víc se mi vrací v maximální síle a neprobulet ony vrcholné okamžiky se mi vážně nepodařilo. Nejen kvůli tomu, že se mi dva dny po finále narodila ségra, tak zůstane únor toho roku navždy zacementovaný v mém životě. (17.03.2018)