Jáchyme, hoď ho do stroje!

Einige Bemerkungen zum Kult: 1) Vzájemný vztah protivníků ve filmu "Šerif nemá odpoledne čas", u nějž se František v kině učí boxovat, je analogický vztahu mezi Františkem a jeho soupeřem, s nímž se chystá utkat v pěstním souboji: V obou případech padouch chrstne hrdinovi do obličeje nápoj (u Františka je to pěna z piva) v souvislosti s výzvou k nenavštěvování zdejšího lokálu. Tento vztah však probíhá v opačném směru, neboť v prvém případě původně hrdina vyzývá padoucha, ve druhém padouch hrdinu. 2) Sotva by dnes ještě někomu mohl připadat humorný gag, při němž trenér juda nemůže hnout s novým adeptem, nevěda, že ten je držen za šos zavřenými dveřmi. Přesto se při tomto marném zápase divákovy vnitřnosti svíjejí smíchy, neboť vědí, že toto se děje, aby mohlo zaznít posvátné "STS Chvojkovice-Brod", původně zřejmě jen okrajově připojená replika (STS = Strojně-traktorová stanice). A to je právě to kultické: Úkon, který musí být vykonán, slova, která musejí být pronesena, stále znova, nezměnitelně. 3) Až nějaký budoucí národní umělec zfilmuje dějiny Divadla Járy Cimrmana, neměl by tam chybět okamžik, kdy oba velcí Rekonstruktoři přicházejí za jedním z našich předních recitátorů dr. Bruknerem a oznamují mu, že pro něj mají titulní roli ve svém novém filmu. (25.06.2015)

Tohle je rozhodne nejlepsi film Ludka Soboty. Navic je tu strasna spousta skvelejch napadu a vtipnejch situaci. Jak sam Sverak rika, tocit to ted, tak z napadu vznikly dva filmy. Ostatni herci jsou taky v pohode, ale Ludek tady jede ve velkym. Ale presto, ze je tenhle film skvela komedie, tak se lidem, co nemaj radi Sobotu, moc libit asi nebude. (03.03.2007)

Náš ústav se mými ústy co nejsrdečněji omlouvá za toto politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází maximálně… Kolikrát sestro? …třikrát za deset let. Chocholoušek, Donald, čepující prďola, nebohý uklízeč, minimalista Uko Yeshita, STS Chvojkovice – Brod, úplatky, vysušení, vylovení, odbahnění, rozklepaný nýtek… Co k tomu dodat? Idiot Luděk Sobota, zvaný též Jakožeherec, prostě musí podat vynikající výkon, když mu někdo napíše roli na tělo. On vlastně nehrál, on se choval tak jako normálně. Kolik třešní, tolik višní. (17.05.2008)

Známe to všichni nazpaměť a přesto se na to vždycky rádi podíváme znovu. Nestárnoucí klasika a životní role pro Luďka Sobotu, jehož tvorba v současné leží neskonale hluboko pod úrovní. V čekém filmu snad neexistuje vedle Marečku, podejte mi pero větší hláškovací ekvilibristika a více nesmrtelných scén. Jedno z obrovských es Odlřicha Lipského. (07.05.2003)

Luděk Sobota si touhle vydařenou komedií plnou nesmrtelných hlášek na sebe upletl bič. Už totiž od té doby nevytvořil lepší a silnější roli, a dá se říct, že už ani nevytvoří. Jeho František Koudelka, řídicí se předpověďmi dobrých a špatných dnů, nabízí mnoho hereckých poloh a obdivoval jsem ho jako nesmělého troubu v bufetu hledajícího způsob, jak si získat pozornost prodavačky, nebo jako absolventa kursů karate i neustálého soka psa Gregorka v boji o lepší postel. Řada hlášek už vlastně dávno zlidověla, stejně jako postava psychiatra Chocholouška, nebo Bédi Hudečka z autoservisu. Možná konec nebyl nejpovedenější, ale jinak to v režii Oldřicha Lipského dynamicky a neotřele šlape. 80% (05.03.2009)