„Marečku, podejte mi pero!“

„Hujer, metelesku blesku! Nepotěšil jste mne, ani já vás nepotěším. Hliník se vodstěhoval do Humpolce! Marečku, podejte mi pero!“ Jen výčet těch nejlepších hlášek z jedné z nejlepších komedií dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Režisér Oldřich Lipský se už v roce 1976 mohl díky filmům jako Happy End, „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ nebo Jáchyme, hoď ho do stroje! řadit mezi nejschopnější filmové tvůrce československého filmu, kdy měl sice již na kontě ambicióznější projekty (a například Tajemství hradu v Karpatech měl ještě před sebou), inteligentní humor ovšem udělal své a mohla tak vzniknout legendární komedie, která se i téměř 50 let od premiéry nepřestává citovat. Spousty fantastických hlášek, ještě fantastičtějších herců, které tyto hlášky předali světu a konfrontace dvou generací a především vysokého ega s realitou.   Napsat povedené hlášky je jedna věc, obsadit ideální herce, kteří budou mít velkou zásluhu na zkultovnění hlášek věc druhá. Lipský se tak mohl opřít o zásobu neskutečně talentovaných herců, které následně jen stačilo předvést jejich maximum. Fantastický Jiří Sovák v roli Kroupy a jeho ještě tehdy mladý syn Jiří Schmitzer v roli Kroupy ml. (Kroupa je vůl!), Josef Kemr jako krapet jednodušší skladník Plha, Václav Lohniský v roli legendárního Hujera, duo Šlajs a Tuček, kdy si třídní šašky zahráli sami Svěrák a Smoljak či Tomáš Holý ve své první filmové roli. Zapomínat by se ovšem nemělo ani na Hrbolka v podání Františka Kolaříka, Iva Janžurovou jako Týfovou či Petra Nárožného v roli pana Týfy. Vyjmenovávat tu jednotlivá jména castingu by zabralo ještě hodně dlouho, klíčové ovšem bylo, že každý herec ke své roli ideálně padl a těžko si typově představit casting v jiné podobě. Matikář Janda v podání Josefa Abrháma budiž jedním příkladem za všechny.   Žáci večerní školy se zájem o dodatečnou maturitu stereotypně vyplňují role v průměrné třídě na střední škole, komedie z dílny Svěráka a Smoljaka nikdy neztratí své kouzlo díky lidovosti a čerpání ze skutečných příhod a zážitků do těch nejzábavnějších filmových zážitků. Byť se nejedná film o s typickými hrdiny filmů ze školního prostředí, spolu s Cestou do hlubin študákovy duše a Školou základem života se nejspíš paradoxně jedná o nejlepší český film ze školního prostředí, kterému se v budoucnu zvládl alespoň vyrovnat možná jenom Vrať se do hrobu! Milana Šteindlera. Rafinovanost „Marečku, podejte mi pero!“ by měla být být ideálně doceněná.   „Marečku, podejte mi pero!“ diváka chytne už na samotném začátku, kdy začne znít veselá hudba Svatopluka Havelky (ústřední hudební motiv nemá chybu) a i když tato komedie zdánlivě nesvádí k žádné autorské invenci, přesto je snadné odpozorovat, že film vede ruka schopná a zkušená, s každým zhlédnutím se navíc musí ocenit velmi živá kamera, kdy alespoň po řemeslné stránce bývá „Marečku, podejte mi pero!“ neprávem podceňován. Nejzásadnější je ovšem fakt, že tohle rozhodně není film nějakého režimu, jehož živnost by trvala pouze do 17. 11. 1989. Očividná nesmrtelnost tohoto filmu v dnešní době je nejspíš jedním důkazem za všechny.   Exprezident Václav Klaus označil „Marečku, podejte mi pero!“ za děsivě špatný film, protože dobu minulého režimu předvádí v příliš pozitivním duchu. Lupič propisek v tomto krapet primitivním pohledu nezklamal, kdy v tomto případě chybí nadhled a porozumění nad tím, že tato komediální klasika, byť natočená v roce 1976 a pod dozorem soudruhů, nezvládala vyvolávat úsměv od ucha k uchu jen v době socialismu, ale zvládá to i dodnes. Tahle je komedie je tak fenomenální, že si při ní vlastně člověk ani neuvědomí dobu jejího vzniku, jen se nechá pohlcovat fantastickými postavami sršící fantastickou hlášku za druhou a začne doufat, že Hliníkovi v Humpolci vede.... (06.10.2022) (menej) (viac)