Zelig

Jsem trochu na rozpacích. Jako naplnění Allenova záměru je to takřka bezchybné, ale tak na to se nehraje. Dokumentární formát přestane být zajímavý po čtvrt hodině a mě by mnohem víc bavilo sledovat klasický film o tomhle hrdinovi. Na druhou stranu mě samotný Zelig coby postava zaujal a bavil. Navíc skvěle pasuje do Allenova snadno pochopitelné, ale pořád chytré životní filosofie, která je sama o sobě zajímavější než kterýkoliv jeho film samotně. 70 % (13.06.2012)

Sorry, ale vo co go?... chce se mi říct. Jako pouhý filmový experiment to byla na můj vkus až příliš zdlouhavé a brát Zeliga jenom čistě jako originální komedii, v tom případě originalita a experiment převýšili humor natolik, že jsem se s výjimkou první třetiny vůbec nebavil. Na počátku byl skvělý nápad v podobě formy (fiktivní dokument natáčený na prastarou dobovou techniku) i v podobě obsahu (mýtus o lidovém hrdinovi na pozadí úseku dějin 20. století), potud fajn. Jenomže to by nesměl Woody Allen trpět tak silným egoismem, prošpikovávat film svým úmorně výstředním herectvím a přehnaně se vyžívat ve svých nápadech natolik, že původně středometrážní kus dodatečně uměle protáhne na celovečerní formát. Ve výsledku byl pro mě Zelig bohužel jen malou chvilkou fascinace nad originalitou, několika malými chvilky pro zasmání se a pak spoustou nekonečné nudy vesměs s pocity trapnosti. Jen doufám, že ten dokola hraný vlezlý song o chameleonovi už nikdy více neuslyším, ledaže by mě někdo chtěl pořádně mučit. 40% (16.12.2020)

"Zlinčujeme toho malého židáka!.." Zelig Woodyho Allena dosť vybočuje z jeho konverzačne pojatých filmov. Dosť sa toho nakecá i tu, ale film je natoľko originálny, že také niečo sa vidí len pár krát za život. Zelig má výbornú myšlienku a dokumentárno filmová podoba je ojedinelá i dnes . Kto nevie do čoho ide, môže byť spočiatku zaskočený. Chameleónska postava Zeliga, ktorá je raz tu a potom tam môže mnohým pripomenúť Forresta Gumpa. Forrest je prístupný pre masy, Zelig je malým artovým filmom, ktorý si svojho fanúšika musí nájsť. Každopádne je to iný W. Allen na akého sme zvyknutý a či je to dobre alebo nie, sa musí rozhodnúť každý sám. U mňa spokojnosť, pretože ide o naozaj zaujímavo podaný a ojedinelý film. 80%. (04.11.2014)

Ve svých raných filmech býval Woody rozjuchaný a ve svých snímcích předváděl celý gejzír divácky vděčných gagů, ale poté zatoužil po vážnějším způsobu vyprávění a "serióznějších" tématech. Publikum si ale přálo toho starého dobrého komedianta a vážně laděné filmy nepřijalo. Zvlášť Vzpomínky na hvězdný prach skončily bolestným propadákem - a to píšu s vědomím, že v případě tvorby Woodyho Allena nikdy nešlo o kasovní trháky. Woody na to reagoval návratem ke komediálním kořenům, šel na to ale přece jen jinak. Humor v Zeligovi je jemnější a rafinovanější - a scénáristicky i výrobně je ten film mnohem náročnější. Výsledkem je satirická mystifikace, kde Woody zesměšňuje konformismus na příběhu muže - chameleona, který svoji snahu neupozorňovat na sebe a splynout s prostředím dovedl k dokonalosti. Je schopen nejen měnit dle potřeby politické přesvědčení či náboženské vyznání, ale i pohlaví či barvu pleti. S děsivou samozřejmostí se přizpůsobuje jakémukoli sociálnímu prostředí a komunitě. Ku-klux-klan v jeho schopnosti stát se příslušníkem jakékoli rasové menšiny vidí největší nebezpečí pro Ameriku, v Německu se ovšem Zelig stává nadšeným náckem. V druhé rovině je snímek zároveň výborně natočenou parodií dokumentárních životopisných filmů. Woody použil autentický filmový materiál z 20. a 30. let a spojil ho s novými upravenými záběry. Fiktivní Zelig se tak objevuje v dobových týdenících a dokumentárních záběrech s reálnými historickými osobnostmi a o celé kauze nechává Allen hovořit skutečné odborníky. Zelig patří určitě mezi nejzajímavější a nejhravější Allenovy filmy, člověk na něm obdivuje tu mravenčí práci a nápady, ale spontánní srdcovka to pro mě přece jen není. Celkový dojem: 80 %. (15.09.2014)

Pro mě osobně nejnudnější Allen ever, měl jsem strašný problém to dokoukat. Co na tom, že se Allenovi dokonale podařilo napodobit dokumentární styl, o který usiloval, se všemi těmi mluvícími hlavami a přibližujícími se záběry na staré černobílé fotografie, protože přesně tohle je podle mě nejnudnější typ dokumentů pod sluncem, a doslova jsem u toho umíral. Navíc nesnáším mystifikaci jako takovou (mockumentary, chcete-li) a přišlo mi to i dokonale nevtipné, nezasmál jsem se u toho ani jednou. Působilo to na mě spíš jako opilost vlastním egem a topení se v nostalgii po dávno mrtvé éře, kterou jsem nezažil a osobně k ní nemám žádný vztah, takže víc jsem se s tím už minut nemohl. (14.10.2022)