An Inspector Calls
Réžia:
Aisling WalshKamera:
Martin FuhrerHudba:
Dominik ScherrerHrajú:
David Thewlis, Miranda Richardson, Ken Stott, Chloe Pirrie, Kyle Soller, Finn Cole, Patricia Winker, Sophie Rundle, Lucy Chappell, Wanda OpalinskaObsahy(2)
Anglický průmyslník pořádá večeři u příležitosti zasnoubení dcery s perspektivním mladým mužem. V domě se však neočekávaně ohlásí policejní inspektor s tím, že před třemi hodinami zemřela v nemocnici dívka, kterou všichni znali a mohli mít na její smrti podíl... Nová stylová adaptace nadčasového mistrovského díla spisovatele J. B. Priestleyho se odehrává v roce 1912 během rozkvětu průmyslového věku. V napínavém, mysteriózním příběhu, který proběhne během jediné noci a je zároveň tvrdou kritikou třídní společnosti, figuruje prosperující rodina Birlingových. Tu nečekaně navštíví inspektor Goole vyšetřující sebevraždu mladé dívky, jež pracovala v továrně pana Birlinga. Inspektor Goole nekompromisně vyslýchá jednoho člena rodiny po druhém a zjišťuje, že mrtvou každý z nich znal a navíc mohl sehrát významnou roli v jejím tragickém konci. Během vyšetřování vyplouvají na povrch kruté činy, necitelné skutky i temná zahanbující tajemství, která hrozí, že rozervou rodinu Birlingových na kusy a navždy zničí její dobrou pověst. (TV Prima)
(viac)Videá (1)
Recenzie (79)
Přijde mi, že někoho prostě už nasral způsob života a lidi kolem, a potřeboval se z toho vyřvat do kamery. Zvolil si k tomu jednoznačně nejpřijatelnější prostředí, kostýmy, časový úsek dějin i druh postav. Zabalil to do hávu detektivky a nakonec možná i mysteriózna. A proč jako ne!? Nebylo to špatné, ačkoliv se přiznám, že mě překvapilo zdejší vysoké hodnocení. Je na tom znát známka televizního filmu, ale to nesebere na napětí ani špetku. Pobavil jsem se, navíc to bylo velmi inteligentně natočené, s naprostou samozřejmostí nastavená zrcadla a kontrasty společnosti, takže si divák ani nevšiml, nebo mu nevadila, zcela banální zápletka. ()
Strhující divadlo, fantastické představení. Divadelní předloha je z toho cítit na sto honů, ale BBC (a ostatní britské televize) tyhle komorní dramata odehrávající se v jedné místnosti vždycky uměla a Inspektor se vrací nad nimi pořádně vyčnívá. Herecký koncert dokonalého i odpudivého Davida Thewlise, Kena Stotta, parádní mrchy Mirandy Richardson i ostatních mě pohltil už od začátku. A postupně gradoval a já z něj byl čím dál nadšenější. Konverzace Thewlise a někoho z herců, skládačka, která do sebe skvěle zapadá a samozřejmě se postupně odhaluje, flashbacky a... ó, ano, atmosféra, jistě! Ta je dusivá a místy temná, samozřejmě. A závěrečná strhující pointa a odhalení mě naprosto ohromilo a definitivně tenhle nenápadný film vyslalo do absolutních výšin, protože takhle zajímavá (a možná i trochu šokující) pointa tu už hodně dlouho nebyla. A jako bonus to má nejkvalitnější dabing Primy (a vlastně i celkově) za hodně dlouhou dobu. Takže je to opravdu jednoduché: působivé, komorní, jednoduché a neskuečně precizní. Dokonalá ukázka všeho britského. Zážitek, který si budete dlouho pamatovat. 100%. ()
Ta schématičnost ani prvoplánovaný tlak na diváka mně tentokrát nijak neurazili. Koukal jsem na dobře napsanou levičáckou divadelní hru s několika skvělými herci. A konec mě (naopak od některých jiných koukačů) potěšil. Co je dáno, je dáno, -beznaděj a dno pro (ještě ne) mrtvé i živé. A rozhřešení? To teda nevím ... . ()
Aneb jak se dostávat k filmům přes své oblíbené herce (Davida Thewlise). Morální stránku nechám být, i výpravu a kostýmy, ale spíš něco řeknu k divadelním adaptacím. Je to poznat. Prakticky vždy, když je nějaká adaptace divadelní hry (a hra nevychází ještě před tím z románu, případně jiného média - např. Trainspotting), je to poznat. Velmi brzy. Podle monologů postav a hlavně podle uzavřenosti scén. Ať už to byl Nicholsův film Closer (tam jsem si toho všiml poprvé) přes nedávné filmy Bůh masakru a Jméno. U všech je to poznat hlavně na herectví, na neustálé konforontaci a dialogu (není mnoho divadel, kde by se příliš dlouho nic neřeklo, kde by jen postavy seděly vedle sebe u stolu a každá si četla noviny a nic neříkaly několik minut, případně sledovaly konání bez nějakého zastřešujícího monologického nebo diegetického vysvětlení, tak jako to velice dobře umožňuje právě film) a na jedné místnosti, ze které prakticky není úniku (tady se uniká pouze ála Poeův William Wilson). U všech čtyř snímků (tří výše zmíněných a tohoto) mi to nějakým způsobem vadilo a kazilo zážitek. Divadelní hry patří na divadlo. A ve filmu se ani jako divadelní hry hodnotit nemůžou (máme zde fixovaný pohled kamery) a jako film (alespoň u mě) neobstojí. Takže je vždy hodnotím jako něco mezi; na co se rád znovu podívám pro nějaké scény, pro nějaké herce, pro pěkné dialogy, ale málokdy (prakticky nikdy) si je nepouštím znovu celé. ()
Velmi smutný příběh vybízející k hlubšímu zamyšlení. Sociální drama se po odchodu inspektora mění ze značně předvídatelného a poměrně divadelně strnulého vyprávění na horskou bystřinu, která unáší diváka do údolí chvilkové naděje, aby jej vzápětí svrhla do závěrečné srdcervoucí propasti, skrze níž má dosáhnout mravního očištění. A mravní očista je zde nejen naznačena, ale dokonce formulována, ovšem předkládané imanentní filantropické řešení je nedostatečné a nikdy nepřestane být nedostatečným. Mít rád lidi pro ně samé nebo pro sebe, to nemůže nikdy fungovat, je třeba se povznést výše k transcendentnímu řešení: k lásce k lidem pro Boha. Též jen skrze Boží odpuštění se lze vypořádat se svými špatnými minulými činy, lidskými silami je to nemožné. ()
Reklama