Inspektor se vrací

Velmi smutný příběh vybízející k hlubšímu zamyšlení. Sociální drama se po odchodu inspektora mění ze značně předvídatelného a poměrně divadelně strnulého vyprávění na horskou bystřinu, která unáší diváka do údolí chvilkové naděje, aby jej vzápětí svrhla do závěrečné srdcervoucí propasti, skrze níž má dosáhnout mravního očištění. A mravní očista je zde nejen naznačena, ale dokonce formulována, ovšem předkládané imanentní filantropické řešení je nedostatečné a nikdy nepřestane být nedostatečným. Mít rád lidi pro ně samé nebo pro sebe, to nemůže nikdy fungovat, je třeba se povznést výše k transcendentnímu řešení: k lásce k lidem pro Boha. Též jen skrze Boží odpuštění se lze vypořádat se svými špatnými minulými činy, lidskými silami je to nemožné. (06.09.2016)

Po technické stránce je tento divadelní kus převeden do filmové podoby bravurně, výprava má svou kvalitu, nic není odbyté, i herci si odehrají to své. Koncept mě ale moc nedostal, jednak je průhledný až na půdu a potom to finále, tváří se jako libovolný díl iritujícího seriálu VĚŘTE NEVĚŘTE, což je únosné jen tak tak. Jsem skeptik, nikdy nevěřím :-) 60% (31.01.2019)

Hned mě tak napadá srovnání s Osmi hroznými, sice jde v obou filmech úplně o něco jiného, ale dokazuje to, že možná už není Kventýn (třeba ani nikdy nebyl) takový mistr, jakého ze sebe dělá. V Osmičce se totiž člověk dočká dialogu mezi Samuelem a tim starým churavým dědkem, přičemž ostatní jen tupě čumí, rýpou se v nose, nebo prostě jen stojí. Kventýna totiž zrovna nenapadlo, co hustého by mohli říct. (A je toho tam samozřejmě víc.) A ani nemuselo, ono stačí, aby si třeba vyprávěli, jak večer přehnou starou přes kanape, je to fuk. V Inspector calls neustále jednají všechny postavy. Rémus Lupin letos teda jede a vede si dobře. Určitě musím zmínit skvělé herecké obsazení, své postavy zvládli bravurně a já celou dobu přemítám, komu bych dal do huby radši. Nakonec z toho asi vyšla vítězně matka-ta slizká pizda-matka rodu. Nicméně, dobrými dialogy se to jen hemží a já byl zas po dlouhý době svědkem něčeho opravdu povedeného, u čeho bych si nemusel trhat žíly. (05.02.2016)

Komorní televizní (skoro až divadelně laděný) snímek, odehrávající se ve dvou místnostech během jediné noci. Christieovská staroanglická atmosféra, kdy Poirota nahradil tajemný inspektor Goole. Chytré dialogy, gradující napětí a zvraty. Jen pro mne bylo těžké uvěřit propojenci vztahů všech zúčastněných se zemřelou dívkou a ten duchařský konec mi taky úplně nešmakoval. 70%. (03.01.2019)

Aneb jak se dostávat k filmům přes své oblíbené herce (Davida Thewlise). Morální stránku nechám být, i výpravu a kostýmy, ale spíš něco řeknu k divadelním adaptacím. Je to poznat. Prakticky vždy, když je nějaká adaptace divadelní hry (a hra nevychází ještě před tím z románu, případně jiného média - např. Trainspotting), je to poznat. Velmi brzy. Podle monologů postav a hlavně podle uzavřenosti scén. Ať už to byl Nicholsův film Closer (tam jsem si toho všiml poprvé) přes nedávné filmy Bůh masakru a Jméno. U všech je to poznat hlavně na herectví, na neustálé konforontaci a dialogu (není mnoho divadel, kde by se příliš dlouho nic neřeklo, kde by jen postavy seděly vedle sebe u stolu a každá si četla noviny a nic neříkaly několik minut, případně sledovaly konání bez nějakého zastřešujícího monologického nebo diegetického vysvětlení, tak jako to velice dobře umožňuje právě film) a na jedné místnosti, ze které prakticky není úniku (tady se uniká pouze ála Poeův William Wilson). U všech čtyř snímků (tří výše zmíněných a tohoto) mi to nějakým způsobem vadilo a kazilo zážitek. Divadelní hry patří na divadlo. A ve filmu se ani jako divadelní hry hodnotit nemůžou (máme zde fixovaný pohled kamery) a jako film (alespoň u mě) neobstojí. Takže je vždy hodnotím jako něco mezi; na co se rád znovu podívám pro nějaké scény, pro nějaké herce, pro pěkné dialogy, ale málokdy (prakticky nikdy) si je nepouštím znovu celé. (03.01.2016)