Mr. Jones

Gareth Jones měl nedávno úspěch v podobě interview s Hitlerem, a když je propuštěn ze své pozice v kanceláři ministerského předsedy Lloyda George, rozhodne se na vlastní pěst odcestovat do Moskvy a vydobýt si jako "ten Welšan, co mluvil s Hitlerem," rozhovor se Stalinem. V Moskvě jsou novináři drženi ve zlaté kleci, tak jako dnes při návštěvě Severní Koreje, a Gareth navrch zjistí, že jeho přítel, novinářská hvězda, byl zavražděn. Od mladé americké novinářky pak zjišťuje, že byl pravděpodobně odstraněn pro svoje reportování o něčem na Ukrajině. Gareth se tak pod záminkou kontroly sovětské obranyschopnosti západní hranice lstí dostane mimo dosah svých sovětských strážců a na vlastní oči (a žaludek) zažije stalinský hladomor. Agnieszka Holland zpracovala materiál slušně, ale téma filmu je pro někoho možná málo akční, a zdá se, že i proto byl v poslední době trochu prostříhán. Divák snese jen určité množství hladového Jamese Nortona brouzdajícího se sněhem a později čekajícího, zda mu někdo doma uvěří. Pro některé diváky byl očividně stěžejní až titulkový závěr, ve kterém se divák dozví o smutném Jonesově osudu, a který je dohnal k slzám. Já jsem viděl již jen 119 minutovou verzi... [Rakkautta&Anarkiaa 2019] (01.10.2019)

Viděl jsem delší verzi a nějak si nedovedu představit, oč (a proč) se ten film krátil, protože mi v něm všechno připadalo důležité. Agnieszka Holland má můj obdiv za to, jak se chopila víceméně neznámého příběhu a udělala z něj tak zajímavou dobovou podívanou s varovným a bohužel ryze současným poselstvím. Hledání pravdy, mluvení pravdy a cena, jakou za to je třeba platit... I když film samotný na plné hodnocení není (chyběl mi nějaký důraznější závěr), za to, co říká, si pátou hvězdičku zaslouží. (14.10.2019)

Je to velmi těžké téma. Agnieszka Holland však nesklouzává k drastickému líčení ukrajinského hladomoru, stačí jí pár scén, aby navodila atmosféru bezútěšné hrůzy. Staví proti sobě dekadentní večírky komunistické smetánky a téměř černobílou pustou krajinu, kde se potácí jen pár stínů vyhladovělých k smrti. Doslova. Mezi tím je nám průvodcem pan Jones, nejspíš naivní, ale taky odvážný a důsledný. Pointa vyprávění o osobní statečnosti a bezskrupulózním využívání nezasloužených výhod je hodně trpká. Ta krutá nespravedlivost až zabolí. SHRNUTÍ: Vždycky lhali, vždycky zabíjeli, nikdy se neohlíželi na životy jiných. To se taky nemění. (17.11.2022)

Dá se říct, že Gareth Jones byl takovým velšským předchůdcem Andrého Gideho, zdá se však, že netrpěl takovou levicovou naivitou jako tento francouzský prozaik ještě pár let po Jonesově svědectví. Námět filmu je zajímavý a nesmírně důležitý, nicméně nevím, zdali má Agnieszka Holland diváky za nevzdělance, nebo chtěla opravdu mermomocí připodobnit události ukrajinského hladomoru a sovětské zrůdnosti mainstreamovému západnímu publiku, ale některé scény byly až přehnaně polopatické; Orwellovy vstupy budiž toho nejzářnějším případem. Tam, kde se film stává už lehoulince natahovaným a nudným, tam se naštěstí pere se zajímavou dynamickou kmitající kamerou, která těkavě ostří a přibližuje některé scény na samou dřeň, aby zase na chvíli odcválala pryč a nabídla úplně jiný úhel. (21.03.2022)

Film do kina. Nebyl dokonalý, to úplně zabíjí závažnost tématu a to, že se film věnuje jedné z nejtemnějších chvil lidstva. Nedá se moc hodnotit, stačí aby jen chvíli hlava a srdce vnímaly, co ve skutečnosti vidí. Doporučil bych ke shlédnutí, ale nechválím, dal se natočit lépe, za mě vůbec nefunguje ta část v Moskvě. (05.09.2020)