Star Wars: Epizoda II - Klonovaní útočia

Někdo se Star Wars začal skrz Novou naději, někdo začal se Star Wars skrz Skrytou hrozbu. Pro mně osobně ale první setkání se Star Wars symbolizují právě Klony útočí a mám k nim proto v rámci Star Wars velmi zvláštní vztah- Právě ony mě totiž do světa předaleké galaxie dostali a už tehdy upoutali svým detailně propracovaným světem, epickým měřítkem a především jsem už tehdy rozpoznal temnější atmosféru, která mi neskutečně sedla a až do konce filmu jsem vyloženě slintal blahem. Celé si to pamatuji až podezřele detailně: Bylo mi 5 let a byl jsem v DVD půjčovně, kde jsem si klasicky vybíral filmy abych ukojil své filmové potřeby. Vzhledem k tomu, že jsem ještě neuměl úplně číst jsem si filmy vybíral dle obalu a najednou můj zrak upoutalo pozornost DVD s malým zeleným stvořením, které koukalo vyloženě naštvaně a v ruce drželo cosi jako modrou průsvitnou kouli. Ano, mistr Yoda mě dostal ke Star Wars a i proto jde do dnešního dne o mou nejoblíbenější postavu z celého světa předaleké galaxie. Nicméně mi následně bylo přečteno, že se jedná o druhý díl a tak jsem pochopitelně poprosil o díl první, jelikož ale byla Skrytá hrozba tou dobou zapůjčena jsem nechtěl odejít s prázdnou a vzal si aspoň ty Klony útočí (podobným způsobem jsem mimochodem nejdřív viděl Dvě věže a až teprve poté Společenstvo Prstenu). Už obsluha ale poznamenala, že vidět jedničku vlastně není potřeba a dvojka vyloženě funguje sama o sobě. A to se ve finále (samozřejmě i po vidění jedničky) ukazuje jako jasná pravda, protože Klony útočí za mně zcela funkčně fungují jako další epické sci-fi dobrodružství, které opět do světa Star Wars přineslo několik nových zajímavých nápadů a zároveň pořád plní funkci v rámci toho co na světě Star Wars víceméně většina diváků miluje. Po vzoru původní trilogie když se po Nové naději vydalo Impérium vrací úder temnější a drsnější cestou se to samé dá říct i o Klonech útočí v rámci prequelové trilogie. Zatímco Skrytá hrozba opravdu byla víceméně o menším konfliktu, při kterém se rovnou nebojovalo o osud celé galaxie, tady už se vyloženě staví půda pro válku, která byla lehce nastíněná v původní trilogii. Dochází na atentáty, společně s nimi dochází k civilním ztrátám na životech a ani řád Jedi není v tomhle období temna zcela v plné síle. V rámci Epizody II tak opravdu startuje půda pro temné časy o kterých se zmínil Obi-Wan v Nové naději a i když se z ničeho nic objeví potencionální spása, nikdo z Jediů v Epizodě II ještě neví, že tahle spása bude dost možná také znamením zkázy. Film od poslední epizody časově přeskočí o 10 let díky čemuž už Obi-Wan Kenobi trénuje Anakina Skywalkera dostatečně dlouho na to aby mezi nimi bylo vidět přátelství o kterém Obi-Wan tolik bude o 19 let později vyprávěr Anakinovu synovi Lukeovi. Spousta diváků má v tomhle ohledu tak trochu problém v tom, že je Anakin Skywalker v tomhle filmu tak trochu zbrklý, neposlušný a víceméně arogantní a hodně přitom též nadávají na herecký výkon Haydena Christensena, který roli Anakina Skywalkera dostal též díky tomu, že Leonardo DiCaprio tuto roli odmítl. Do dnešního dne osobně upřímně s Christensenovým podáním nevidím problém- Vzhledem k faktu, že je Anakinovi pořád pouze 19 je jeho lehké pubertální chování zcela pochopitelné a samotný Christensenův výkon mi v pořádku i přesto, že pár replik možná přece jen mohl pronést víc (ale stojím si za tím, že v Epizodě III prošel něčím co by se dalo nazvat herecký upgrade). Především je ale vidět, že i když Anakin Obi-Wana neposlouchá, úplně nesouhlasí s jeho názory a dává mu to jasně najevo tak se ukáže, že má pro svého mistra respekt a především je pro něj opravdovou otcovskou figurou, kterou by nenechal jen tak padnout. Spousta lidí tak může namítat, že v tomhle ohledu to velké přátelství, které Obi-Wan popisoval v Epizodě IV zde tak úplně nevidí, osobně bych ale těžko vymyslel lepší způsob jak udělat vztah Anakina a Obi-Wana, který bude ještě hodně klíčový v závěru prequelové trilogie tak dynamický. Při závěrečném duelu je poté vyloženě vidět, že by Anakin pro svého mistra i zemřel a především se díky zásadnímu momentu na konci z Anakina Skywalkera definitivně stává dospělý muž. Jedno z těžce uchopitelných témat filmu je ale romantická linka mezi Anakinem Skywalkerem a Padmé Amidalou- Tito dva se vidí poprvé po 10 letech a Anakinovi city se za těch 10 let vůbec nevytratili. George Lucas jakoby vyloženě v některých momentech točil romantický film a ze začátku mu ty láskyplné dialogy úplně nefungují. Ze začátku aspoň Anakin působí jako roztomile nesmělý puberťák co se snaží komunikovat se svou láskou, časem ale dojde i na takové perly jako legendární hláskování o písku a zrovna takhle romantická linka není úplně ideální. Přesto je ale za mně přece jen uvěřitelné, že se láska najednou objeví z obou stran a moment kdy si v aréně na Geonosisu definitivně tito dva vyznají lásku funguje tak jak má. Mnohem důležitější je ale v Klonech útočí pracování s dalšími klony Anakina Skywalkera k temné straně- Už odchod Anakina od jeho matky v první epizodě Anakina naplnil negativními myšlenkami, které jsou v Epizodě II utvrzeny ještě špatnými sny právě o jeho matce. V průběhu filmu poté dojde k zásadnímu momentu kdy se Anakin utrhne ze řetězu a vyvraždí celou vesnici Tuskenů- Právě zde si Anakin Skywalker definitivně slíbí, že nenechá své milované zemřít a udělá proto cokoliv. Tato na první pohled šlechetná myšlenka ho ale ještě více táhne k temné straně a především pořád platí, že strach vede k hněvu, hněv k nenávistí a nenávist k utrpení. Anakinovu potencionálnímu přechodu na temnou stranu se tak nevěnuje celý film, když ale na tohle budování očekávaného dojde tak se s tím za mně rozhodně funguje solidně. Novým stežejním záporákem se po Darthu Maulovi stává Hrabě Dooku, kterého zahrál naprosto fantastický a charizmatický Christopher Lee. Právě u něho zamrzí, že nemá jeho postava lépe rozkreslenou motivaci a i z faktu, že jde o bývalého Jediho šlo možná vytřískat trochu víc a tak trochu pracovat s faktem, že Jediové časem začnou zklamávat i své příslušníky. Lee ale naprosto skvěle dokáže vystupovat jako galaktický gentleman, který na to přitom nevypadá, ale se světelným mečem rozhodně umí máchat. Kdyby se George Lucas v Epizodě I příliš rychle nezbavil Dartha Maula tak si ho mohl po vzoru Vadera ponechat na celou trilogii, Dooku ale rozhodně není špatná postava a to už právě jen díky Christopheru Lee u kterého je sice poznat, že se ve scénách se světelným mečem nehýbe on, přesto ale Lee dokázal, že i přes své charizma dokázal jen málokdo zahrát tak stylové záporáky. A především má Lee svůj nezaměnitelný hlas, který též Dookuově charakteru dělá hodně. Mistr Yoda a mistr Windu v podání Samuela L. Jacksona Epizodu I proseděli a zde konečně dostávali možnost projevit se v plné síle, Temuera Morrison se představí jako stylový lovec Jango Fett, Ian McDiarmid pořád dokáže hrát zdánlivě nevinného a hodného Palpatinea a R2-D2 je zase jednou cool. Především i Jar Jar tu dostává menší ale zásadní roli, která mu ale pravděpodobně ještě více zaručila to, že bude v očích diváků světa Star Wars nenáviděna i přesto, že byl v podstatě zmanipulován. Aspoň, že v Epizodě III dal už Lucas tomu chudákovi pokoj a nechal ho pouze jako křoví. Klony útočí jsou těžištěm několika dalších skvěle vymyšlených akčních sekvencí, které tento film tak trochu odlišují od zbytku. Ať už je to skvělá úvodní naháněčka na Coruscantu, souboj mezi Obi-Wanem Kenobim a Jango Fettem (který dokazuje, že Mandaloriani skutečně dokáží s Jedii držet krok), sekvenci na aréně v Geonosisu nebo především závěrečný duel Obi-Wan Kenobi vs Hrabě Dooku, následně Anakin Skywalker vs Hrabě Dooku a následně Yoda vs Hrabě Dooku. Při souboji mezi Anakinem a Dookuem vůbec poprvé (na chvíli) nějaká postava bojuje s oběma meči naráz a především se naprosto bravurně pracuje s tím, že když do sebe modrý a červený meč narazí tak se záběr zcela překryt modrou a červenou barvou. A nakonec dojde ke konfrontaci s Yodou, při které Yoda vůbec poprvé vytáhne svůj světelný meč a je to super cool v tom největším slova smyslu. Jistí argumentují, že Yoda světelný meč doteď nepotřeboval a vždy pracoval především se silou, nutno ale dodat, že Yoda nikdy striktně nezmínil, že by světelné meče vyloženě nenáviděl a že by sám jeden kdysi neměl. Konfrontace bývalého mistra a žáka je zde tak strhující a Yoda se světelným mečem tak působivý, že se to i tak dá snadno odpustit. Digitální Yoda a kaskadér Christophera Lee bojují a je to super. Klony útočí též představí nové zajímavé světy Kamino a Geonosis a digitální efekty má tentokrát Lucas možná více v malíku než v případě Epizody I. Opět je tu John Williams, který utváří několik dalších nových hudebních motivů (za mně jasně vede Raturn to Tatooine) a především se Star Wars zde definitivně v rámci prequelové trilogie dostávají do fáze války. Klonové války. Romantická linka možná nefunguje na sto procent a nejde ve finále o tak skvělý prostředek trilogie jakým bylo Impérium vrací úder, Klony útočí ale minimálně dokáže pečovat o své postavy (Ewan McGregor je jako Obi-Wan Kenobi v průběhu trilogie čím dál tím víc super) a zároveň předvést to vrcholné co na Star Wars milujeme. Představit nové světy a postavy a zároveň budovat na nostalgii těch starých. Ať už jde o náznak Hvězdy smrti, použití Imperial March nebo odkaz na budoucnost Boby Fetta tak jde o taková ta pomrknutí, které nám ještě jednou předvádí, že je Skywalkerova sága jeden velký sci-fi epos, který vyloženě slabší místa. Jestli ale Impérium vrací úder jako prostředek trilogie vůbec nestrádalo, Klony útočí faktorem prostředního dílu přece jen trochu trpí. A přesto k němu mám velmi vřelý vztah, protože jeho audiovizuální milování miluju a především mě právě Klony útočí dostali ke Star Wars. A i za to jsem jim nesmírně vděčný a ten film má speciální místo v mém srdíčku. Následná Pomsta Sithů je ale přece jen trochu jiný kafe...... (05.10.2020) (menej) (viac)