Šťastný Lazzaro

Poetické magické podobenství je smutné i veselé a velmi, velmi italské. 1) Je bezvýznamné, jestli je Inviolata skutečná nebo ne. Důležité je poselství, které příběh sděluje._____ 2) 36letá scénáristka a režisérka Alice Rohrwacherová obsadila do role i svou sestru 39letou Albu Rohrwacherovou (Antonia)._____ Jinak zde vystupuje 20letý neherec Adriano Tardiolo (Lazzaro)m student střední školy v Orvietu, kterého si režisérka vybrala mezi tisícovkou dalších._____ Rovněž 24letý Gruzínec Luca Chikovani (mladý Tancredi) je neherec. Poté, co se společně se svou matkou v 18 letech přestěhoval z Gruzie do Říma, začal nahrávat na YouTube cover verze hitů Justina Biebera, One Direction, Eda Sheerana, Justina Timberlakea a dalších. Brzo dosáhl pěti miliónů zhlédnutí._____ Dále mě zaujal Edoardo Montalto (zloděj Pippo)._____ 3) Film obsahuje mnoho zajímavých myšlenek. Tuto vložila autorka do úst markýzy Alfonsiny de Luny: Lidské bytosti jsou jako zvířata. Osvoboďte je a uvědomí si, že jsou otroky, uzavření ve vlastním neštěstí (doslova: liberarli vuol dire renderli consci della propria condizione di schiavitù). Právě nyní trpí, ale nevědí o tom. Vykořisťuji je, oni vykořisťují tamtoho ubožáka. Je to řetězová reakce, kterou nelze zastavit._____ 4) Oživlý magický realismus naleznete ve vesnici Bagnoregio ve Viterbu (kraj Latium), kde se film natáčel._____ 5) Zajímavý, i když kapku polopaticky vysvětlující, koment: bedihost*****. Přesný koment: Filmmaniak****, Ikedar****. (06.01.2020)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)

Neo-neorealizmus so štipkou mystiky a nejakých tých súčasných sociálnych problémov Európy. Taliansky Forrest Gump nemá to šťastie, že by sa stretával s prezidentmi krajín alebo hral stolný tenis v Číne, napriek tomu je, ako aj názov napovedá, šťastný. Diváka tak primeje popremýšľať nad podstatou šťastia, čo samozrejme nie je nič nové, ale vždy to poteší, najmä v takto originálne poňatej sociálnej dráme. Film sa skladá z dvoch rozdielnych polovíc a platí, že je najlepšie si vopred nič o zásadnom zvrate v polovici nezisťovať, mohlo by vám to zásadne znížiť zážitok tak, ako ho pre nás načasovala a naplánovala Alice Rohrwacher. Ako bonus tu máme Sergia Lópeza v netradičnej úlohe, je to skutočne všestranný herec. (12.05.2020)

Šťastný Lazzaro je klenot mezi současnými filmy – zcela se vymykající, pohybující se v magickém spletenci událostí, které si zachovají své tajemství … protože tajemství je tajemstvím právě proto, že v sobě obsahuje něco nevyřčeného. Šťastný Lazzaro je film o lásce, tichu, opravdovosti, odevzdání a přátelství ... o slibech, které pro někoho mohou být jen plácnutím do vody a pro druhého závazkem do konce života. V příběhu se prolínají dva světy, dvě epochy, do kterých vnáší právě Lazzaro pocit bezčasí, neuplývání času, přesahující zákonitosti chodu světa. Lazzaro je postavou silně vyčnívající a výjimečnou v celém příběhu – na svět se dívá s neustále do široka otevřenýma očima a s čistým srdcem. Jako jediná z postav si uchovává dar vnitřní svobody – ať je kdekoli a s kýmkoli, je vždy svobodný. Ve skutečnosti se nenechává nikým a ničím zotročit či využít. Na rozdíl od rolníků nepotřebuje onu vnější svobodu dostat, protože svobodný je – vždy svou svobodou disponoval. Zatímco rolníci „osvobození“ z chapadel markýzy De Luny skončí kvůli nucenému přesunu do města na okraji společnosti, Lazzaro zůstává i tam sobě věrný, svobodný. Právě zde vidím jako podstatná slova markýzy De Luny, která prohlásila: „Když dáš lidem svobodu, uvědomí si své zotročení.“ Ne náhodou právě ve chvíli, kdy přilétá do Inviolaty policejní vrtulník, který je předznamenáním civilizace a jakýmsi mostem mezi první a druhou částí děje, se ocitá Lazzaro mimo Inviolatu, tudíž mu nemůže být svoboda dána a nemůže být propuštěn ze služeb markýzy. I přesto, že si film nijak okatě neklade ambice šířit Ježíšovo poselství, je jím prostoupen. Pomineme-li odkaz na legendu o Františkovi z Assisi, o mučednictví a lásce ke Kristu se mluví hned na počátku filmu při zmínce o svaté Agátě, která byla pro svou lásku ke Kristu, kterou upřednostnila před láskou pozemskou, umučena uříznutím obou ňader... A co by to bylo za Lazara, kdyby ani ve filmu nevstal z mrtvých? Odkaz na evangelia lze najít třeba i v příběhu lazara (Lazzaro) a boháče (markýza), který zároveň podpírá motiv třídní nerovnosti, které je věnována značná část filmu. Antonie pak v městském prostředí rozpoznává jako první Lazzara a pokleká před ním, jako kdyby věděla o jeho mučednické smrti a stává se tak jeho ochránkyní a průvodkyní ve městě jako blahoslavená Antonia Mesina, patronka mučedníků. Celý příběh završuje kritika církve ve scéně, kdy i kostel přestává být svatostánkem - místem pro všechny, kde je možno rozprávět s Bohem … Tento obraz se pomalu propojuje v závěrečné scéně, která nás pak nevyhnutelně nutí k otázce, proč musí být stále někdo obětován? Vždyť právě Ježíš nám ukázal svou mučednickou smrtí na kříži, že již nikdo obětován být nemusí. Něco jsme nepochopili? (27.04.2019)

Film je to nevšední a zvláštní. Důvěřivého dobráka všichni zneužívají. A přijímá to přirozeně, beze zloby, stejně jako celý svůj pobyt v zaostalé nevolnické komunitě. Pak se vytvoří zajímavé teenagerské spojenectví. Aristokrat si hraje na rytířské sbratření, nádeník za něj cedí krev. Když je otrokářská komunita objevena, příběh se náhle láme. Objeví se mystický prvek časového zázraku. Venkovskou idylku střídá šedá periferie moderního velkoměsta. Se sociální linkou film poněkud zlevňuje, ale dál mu zajišťuje kouzlo postava zdánlivého prosťáčka tak čistého a spravedlivého, až je nepohodlný všem a všude; včetně kostela. Zdálo se mi to chvílemi dokonce napínavé, zábavné a emočně účinné. Film získal nějakou cenu v Cannes a měl tuším čtyři nominace na Oscara za evropský film a myslím, že i nějakou proměnil. (15.04.2020)