Dievča

Pro mě (nejméně pánský) výkon roku 2018 od Victora Polstera, ze kterého ve filmu fakt nešlo spustit oči. Komorní a hodně realistický trans příběh oproti těm, které nám například doposud servíroval Hollywood. Poslední scény jsou opravdu silným zážitkem. 85% (25.11.2019)

Síla! Ohlas z Cannes nelhal. Nesmírně depresivní záležitost podaná do hloubky hlavní postavy (a opět nádherná práce s neherci). Evropská optika vyzařující přes plátno pod kůži. Slow-motion záběry ve vodě pohlcující, záběr na horské dráze bych chtěl, aby trval hodiny. V závěru se mi těžko dýchalo. [MFF Cinematik 2018] (12.09.2018)

Smrtelná nuda s nepříliš sympatickou hlavní hrdinkou, která si možná prochází něčím, co si nedovedu představit, na druhou stranu se s ní proto ani neumím ztotožnit. Líbí se mi zasazení do "utopického, tolerantního" světa, které umožňuje nezabývat se okolím a soustředit se na Laru. Docela slušný byl i herecký projev Victora Polstera v hlavní roli. Ale to je tak vše. Závěr pak považuju za vyloženě hloupý – ne snad tím, co se stane, ale jak je to prezentováno. (02.11.2019)

Předně musím říci, že se obdivuji laskavosti a pochopení otcovské figury, zde ztvárněné mně dosud naprosto neznámým (protože převážně divadelním) belgickým hercem Ariehem Worthalterem, nebojím se tvrzení, že nekonečná a ničím nepodmíněná rodičovská láska dostává skrze tuto postavu konkrétní tvář. Výkon mladičkého (v době premiéry mu bylo pouhých sedmnáct let) Victora Polstera v úloze Lary pak nelze nazvat než fenomenálním, a to minimálně pro tyto důvody: a) co jsem se dočetl, Polster sám není trans ženou, přesto Laru hraje s takovým vcítěním a v takovém nasazení, že mám problém uvěřit, že tuto roli hrál cis muž; b) film nevypraví tolika slovy, jako spíše mimikou, gesty a posturikou; vyprávět nonverbálně je za mě těžší hereckou prací, přesto lze z každého Lařina pohybu (těla i tváře) vyčíst tu bolest a to trápení, jež zakouší pro pomalost procesu změny pohlaví a jistou tělesnou nezakotvenost; c) v neposlední řadě (tak trochu to souvisí s bodem b)) musím pochválit Polsterovo taneční nadaní (pro něž byl velice pravděpodobně obsazen do titulní role), právě v baletu, resp. v jeho osvojení (à propos, nikde jinde jsem nezakusil tak intenzivně vědomí, že je balet tak náročným, že úspěch v něm může být doslova vykoupen krví) se smazává rozdíl mezi Larou jakožto fiktivní postavou a Victorem Polsterem jakožto jejím hereckým představitelem, oba se v potu tváře setkávají na poli tvrdého tréninku, každodenního a několikahodinového; považoval bych za neuctivé, kdybych na toto neupozornil. Na druhé straně musím chtě nechtě přiznat, že mě film nestrhl, ničím moc nepřekvapil, většina situací na mě působí tak nějak samozřejmě (napsaných a zrežírovaných na jistotu) - to však lze omluvit tím, že se jedná o debut. Nicméně, tak jako věřím ve výplň televizních programů - (pod)průměrné či lehce nadprůměrné americké komedie vysílané v podvečer přes víkend, u jejichž sledování se možná i pobavíte, ale za pár dnů nebudete vědět, o čem byly -, tak věřím i ve výplň festivalových programů - "jednorázovky", které určitě nejsou ztráta času, ale dlouho s vámi nezůstanou -, a Girl Lukase Dhonta je za mě jednou z nich. 70 % [dafilms] (31.08.2023)

Rest, který jsem měla už z Karlových Varů, kdy jsme se bohužel z kapacitních důvodů do sálu nedostali, dopadl velice slušně a to hlavně po emocionální stránce. The Girl totiž v divákovi určitě nějaké emoce vyvolá a po projekci v něm zanechá soucitný úhel pohledu a toleranci. Lukas Dhont zvolil silně evropskou kameru a zaměřuje se hlavně na výraz v tváři hlavní postavy a několikrát ve mně tento klaustrofobní styl, kdy většinou při baletních hodinách nevidíte nikam dál, než za hlavu hlavní(ho) hrdin(k)y, evokoval Matku od Arronofskyho. Dějově je tento kousek poněkud sušší, v podstatě se tu zde vyobrazují jen dilemata spojená se změnou pohlaví, mentální rozpoložení a překvapivě dobré rodinně vztahy, takže bych The Girl spíš zařadila do těch lehce poetičtějších vod. Nejsilnějším momentem tu je samozřejmě šokující závěr, který vžene slzu do oka a poslouží zase jako další příklad, proč bych si měla vážit toho, že tyhle starosti nikdy mít nebudu. (06.01.2019)