Vražda v Orient exprese

Můj vztah ke klasické detektivce je více než vlažný, Agathu Christie jsem kdysi odložil s prvním malým černouškem a nechal ji hnít někde na dně knihovny. Do života jsem vybaven pouze tou základní poučkou, že vrahem je zahradník. Když máme dnes takové sychravé odpoledne, Olga Walló se tolik vyvztekala s českým dabingem a oblíbenec Sean Connery na mě z obrazovky promlouvá hlasem Jana Teplého, rozhodl jsem se odolat pokušení a nepřepnout na obligátní strhující publicistiku o pražském arcibiskupství na ČT2. A udělal jsem dobře. Albert Finney je jako belgický mentální Herkules úžasný, svou postavu sice pojal jako postaršího žlučovitého prostatika, ale klubko nitek vedoucích k pachateli rozmotává celkem energicky. Než mašinfíra zatopí pod kotlem, je mezi osobami ve vagónu první třídy vrah a já marně vyhlížím šviháka s cvikrem na nose, ve slamáku a brďáckých zelených montérkách. O to víc bylo pro mě rozuzlení překvapivé a i když se v Orient Expressu dvě hodiny jenom žvanilo, musím hodnotit pozitivně. (07.01.2012)

Jak plynul čas, moje chutě v oblasti zábavy a umění se měnily. Pár věcí ale zůstávalo konstantních. Patří mezi ně i nechuť ke klasickým detektivkám, kde po rafinovaném zločinci pátrá geniální soukromý detektiv a čtenář/divák je svědkem souboje dvou brilantních intelektů, který je obvykle zakončen scénou, v níž trpívám nejvíc. Ano, mám na mysli to nesčíselněkrát profláknuté klišé, kdy se v jedné místnosti shromáždí všichni podezřelí, velký detektiv rozebere jejich výpovědi, odhalí drobné rozpory, alibi rozmetá na kousíčky a neomylně prstem ukáže na pachatele, který svěsí hlavu, pod tíhou argumentů se přizná a poslušně se nechá odvést na policii. Ne, Agatho, takhle to v životě nechodí a před tvými pohádkami dávám přednost jiným. Na snímku mě lákalo herecké obsazení, jméno režiséra i slušné ohlasy včetně oscarového ocenění. Jenže ouha, přišla studená sprcha. Poirot je nevhodně obsazený, herci ve vedlejších úlohách se dělí na ty, co hrají matně, a na zbytek, který je vyloženě špatný. Kdybych neviděl Vraždu v Orient expresu, nikdy bych nevěřil, že Ingrid Bergman může být tak prkenná. Přijatelný je snad jedině Anthony Perkins. Rozuzlení případu představuje i v rámci umělého světa klasických detektivek nestravitelný bizár, který sklouzává k hranicím nechtěné parodie. Lumetova režie mohla zaujmout americké akademiky snad jedině díky geniální reklamní strategii producenta. Orient expres kdysi představoval symbol éry belle époque a opulentního luxusu, kdyby dokázal Lumet prodat, když nic jiného, aspoň krásnou přírodu Balkánu a vytvořil atmosféru, jejíž středobodem bude vlak coby symbol romantických výprav za hranice všedních dní a cest zámožných dobrodruhů za exotikou, byl bych štědřejší. Hvězdičku bych také přidal, kdybych byl fanouškem žánru. Takhle je mi líto, zůstanu velmi skoupý. Celkový dojem: 25 %. (25.10.2018)

Uf, no neviem neviem-mám rád detektívky, tie old-school asi najviac, ale Vražda v Orient Expresse ma nudila aj rozčulovala, čo je pre mňa samého malým šokom zvlášť z toho dôvodu, že režisérom je borec menom Sidney Lumet!!! Vadila mi tá prehnaná teatrálnosť všetkých postáv a najviac mi liezol na nervy samotný Albert Finney, ktorý mi pripomínal skôr nejakú karikatúrku alebo niečo medzi psychopatom, detektívom a Adolfom Hitlerom (v niektorých pasážach:) Áno , Hercule je excentrik, ale napr. v podaní Petra Ustinova si zachováva aj isté dekórum a nevyzerá ako šašek. Pod vplyvom všetkých negatívnych aspektov a vnemov mi začala vadiť aj tá vykonštruovanosť príbehu aj konečné rozuzlenie a už ma celé to negatívne nastavenie neopustilo:) Som sakra sklamaný a dôvody prečo tak nízke hodnotenie nech vyrieši Poirot!!! (09.12.2007)

Od Agathy Christie jsem dosud nečetla žádné dílo a ani samotný Hercule Poirot mě nikdy příliš "nebral." Pod jeho jménem se mi vždy vybaví David Suchet, který bude zřejmě navždy s jménem Poirot spojován. Sidney Lumet je skvělý režisér a Orient Expres je zase legendární vlak. Do toho ještě Agatha Christie a "hvězdné" obsazení. Předpokládaným výsledkem je napínavá a propracovaná detektivka odehrávající se v "mrazivé" atmosféře vlaku zapadlého ve sněhu. Herecké legendy pěkně pohromadě, zatímco se do nich s diplomacií, profesionalitou a inteligencí pouští Albert Finney. Vysoce mě potěšila přítomnost Anthony Perkinse, který vypadá pořád stejně, jakoby od roku 1960, kdy obýval svůj tajemný dům na kopci, neuběhla žádná doba. Své postavě opět propůjčil onu "Normanovsky" roztomilou nervozitu, vystrašený pohled a cukání v obličeji i ústech:) Při scéně, kdy jej Hercule vyslýchá a Anthony jako pan McQueen hovoří o své matce, jsem se musela zasmát. Vypadá to, že se jejího stínu nikdy nezbaví:) Závěrečné, mistrovské rozluštění záhadné vraždy je intelektuálně naprosto vyčerpávající. A přesto jsem neměla pocit, že bych se v Herculeových dedukcích (miluju to slovo) nějak ztrácela. Sice jsem pak zvažovala, kdo že to vlastně nakonec "bude," ale to je jen drobná vločka, která dopadla na "vyčištěná" kupé:) (08.01.2012)

S Hercule Poirotem máme jednu věc společnou, oba jsme vyteční detektivové. Já třeba vypátral na táboře v Ledči svoje ztracené použité fusakle. Ukradli mě je vedoucí a společně s kuchařema je dali do formy na dort, kterou zalili vodou a vše nechali zmrznout a pak mě to dali na stůl místo oběda, právě v tu chvíli jsem je zase objevil ! Kolega Hercule, zase vyřešil vraždičku v Orienťáku, každej máme sice krapet odlišný případy, ale oba vedeme inteligentní výslechy a máme šokující rozuzlení. (26.08.2007)