Sloní muž

Popravdě nevím co napsat o tomhle srdceryvném příběhu o Johnu Merrickovi, který v sobě měl více lidskosti než vetšina lidí, ale kvůli svému vzhledu si vysloužil oslovení Sloní muž. Nejsmutnější na celém příběhu je asi fakt, že je založen na skutečné události!! Ani já jsem se neubránil slzám a to mě jen tak něco nerozpláče. David Lynch dokázal všem, že umí točit i jiné filmy než ty, na které jsme u něj zvyklí. Sloní muž je v mých očích jasně to nejlepší co kdy natočil. Částečně na to má vliv i fakt, že jako jednomu z jeho snímku, jsem mu plně porozuměl. John Hurt podává určitě kvalitní výkon, ale jeho role k tomu přímo předurčuje. Ještě lepší je Anthony Hopkins alias dc. Treves, který se Johna jako první ujal, vážil si ho a byl s ním až do konce jeho krátkého života. Docela se divím, že nebyl nominován na Oscara. Pokud se ještě tento snímek nestal legendou a kultem, tak rozhodně k tomu má nakročíno. Vše co jsem zde napsal, ale slova ani z části nevyjádřily, tohle musí vidět každý, ať už se o filmy zajímá intenzivně nebo jen okrajově...... (09.05.2008)

Není to šokující a není to nechutné. To je důležitá informace. Lynch tu jen vypráví (docela jednoduchý) příběh jednoho člověka, který bohužel nemůže být obyčejný... Ponurá a depresivní atmosféra tu rozhodně je, ale Lynch netlačí na pilu, jak jsem se bál. Ponurost není uměle vyvolávána (krom toho, že je film černobílý - tím to je samozřejmě jednodušší), ale přirozeně vyplývá z příběhu. Dokonalý Hopkins. Výborná podívaná. Poněkud nelynchovská... ale to přece nemusí vadit. (31.03.2010)

David Lynch mě bude překvapovat asi svým každým filmem...Nikdy bych neřekl, že právě on mě dojme až k slzám...Neuvěřitelně hluboký a lidský film, který mohl lehce sklouznout k frašce, mě jednoduše dostal. Výkony Johna Hurta a Anthonyho Hopkinse jsou dechberoucí...Při mnoha scénách se mi chtělo křičet nad nespravedlností světa a slzy se mi draly do očí...A konečně při závěrečné scéně podbarvené úžasným Adagio For Strings emoce vypluly nezadržitelně na povrch. (15.02.2004)

Šestý film Davida Lynche a konečně skvělý zážitek. Mnohem více prostoru je dáno dialogům a to kvituji v té nejvyšší míře (vždyť v Mazací hlavě se pomalu každé slovo oslavovalo šampaňským). Až na pár chvil skoro nebyly cítit ty pro mě nepříjemné režisérovy manýry a zjevně se Lynch snažil, aby diváci Sloního muže pobrali spokojeně jako většina, a to se mu povedlo. Obrovským kladem je pro mě vynikající hudba Johna Morrise (proč mám jen pocit, samozřejmě nepočítaje Barberovo Adagio, že jí znám i odněkud jinud) která se vyskytuje sice ohromně mizivě, je ale takřka dokonalá. Námět přitáhne, drží, pak na chvíli pustí, ale na konci vás opět drží svými pevnými chapadlovitými pařáty a to, co mě jako jedno z mála věcí mrzelo, byla na můj vkus až přilišná přeslazenost na konci - já asi opravdu nevím, co chci... (15.04.2006)

Rozvedení obžalovávajícího leitmotivu Browningových Freaks k téměř dokonalé formální i obsahové struktuře v černobílé rapsodii humanismu (uf!), které svou náturou dokazuje, že krása jde přeci jen ruku v ruce s ošklivostí. Temné, bizarní, stísňující, smutné, záměrně nepříjemné a přesto citlivé a láskyplné - zcela podle pravidel Lynchova osobitého universa. P.S. Nesouhlasím s tím, že by Sloní muž zastával v Lynchově filmografii výlučné postavení pro svou "čitelnost", když už, tak bych to napsal o hřejivém Příběhu Alvina Straighta. Oproti interpretačním labyrintům jakými jsou Modrý samet, Mullholland Drive či depres-expres Mazací hlava je určitě srozumitelnější a jde více na lopatu masové divácké obci, ale jiné rozdíly mi zřejmě unikají. Pravda - čím je Lynch starší, tím se stává prchavějším, abstraktnějším a libidóznějším. (09.01.2009)