Sloní muž

Zřejmě nejsrozumitelnější film člověka, jehož někdy považuju za Boha (Mulholland Drive, Twin Peaks: Fire Walk with Me) a někdy za blázna (Inland Empire). Naštěstí se The Elephant Man řadí k té první kategorii filmů, díky kterým Davida obdivuju. Příběh perfektní, herci geniální, masky dokonalé no a závěr je… opravdu skvostný. Místy měl film takovou krásně temnou až hororovou atmosféru (sakra, co takhle natočit nějaký pořádný horor, co, Davide?) až mě z toho tak krásně mrazilo. Skvost o lidské hlouposti a nesnášenlivosti, který si rád někdy pustím znovu. Přijde vám to divné? Mně taky, mně taky. 100 %. (07.12.2011)

Na podobné filmy mě moc neužije, a už vůbec ne na Lynchoviny, u kterých se nebojím přiznat, že je absolutně nechápu. Ale tohle je čestná výjimka. Lynch se tentokrát zdržel své obvyklé divnosti (snad až na psycho úvod se slony) a film je velmi prostý a přímočarý, v čemž je jeho obrovská síla. Hned začátek podkreslený melancholickou hudbou, detailní záběr na tvář Anthony Hopkinse, po které kane slza, dlouhé vyhýbání se otevřenému pohledu na Johna Merricka a práce s krátkými pohledy na jeho profil nebo stínohra jeho figury za závěsem dává zatím jen tušit podobu jeho krutého znetvoření. Volba natočit film černobíle se ukázala jako velmi šťastná a propůjčuje filmu nepopsatelnou atmosféru. Doktor a s ním i společnost a divák pozvolna odhalují nitro "sloního muže", kde se zase dokonale předvedl John Hurt. O slzavé okamžiky není nouze, ale tentokrát jsem se výjimečně necítila citově vydíraná. Posledních pár minut od chvíle, kdy se rozezní Barberovy teskné smyčce (ne nadarmo se Adagio for Strings považuje za nejsmutnější kdy složenou skladbu), mě film absolutně pohltil a skončil tak, jak jsem čekala. Smutně a krásně. (16.03.2011)

Úvodní záběry vykazující známky dalšího Lynchova mystéria se naštěstí dokázaly rychle změnit ve školní rozbor na téma humanismus. Přesně jako je obraz filmu černobílý, tak i charakterové rozložení odpovídá tomuto dvoubarevnému schématu – hodní a zlí. I přesto, že je film podle skutečných událostí, nemůžu se ubránit dojmu, že je to všechno až příliš dokonale nalinkované. Lynchovo spoléhání se na emoční projevy herců je až příliš okaté. Zvláště v první polovině není povězeno zhola nic, ta druhá alespoň začne rozvíjet nějakou gradaci děje a budovat vzájemné vazby, což však nic nemění na výsledném dojmu, že snaha nebýt jenom laciným dojákem vychází vniveč hlavně díky tomu, že hlubší myšlenka o lidskosti není díky suchému scénáři ve filmu uskutečnitelná. (28.10.2005)

Na Lynche překvapivě uměřený a lidský (a smutný) film se skvělou atmosférou. Sice mám Lynche rád i pro takové věci jako je seriál Twin Peaks, Modrý samet či Mullholland Drive - nikde jsem však neměl tak silný emocionální prožitek jako u tohoto filmu. Navíc tu pod skvělou maskou září John Hurt (nominace na Oscara) a bez masky Anthony Hopkins (bez nominace, ale přesto to je nejlepší herec vůbec). Film byl nominován na Oscara za nejlepší film, režii, scénář, výpravu, hudbu, kostýmy a John Hurt za nejlepší výkon - sošku však nezískal žádnou. (03.10.2003)

Těžko stravitelné a dojemné. První setkání s Lynchem nedopadlo úplně špatně, ale čekal jsem přeci jen víc. Některé prvky, které režisér vnáší do děje, mi tam překážely. Zřejmě i kvůli tomu, že na jeho styl nejsem vůbec zvyklý. Mlha, staré fotky a sloni. To byly ty rušivé momenty. Všechno ostatní je však dokonalé, atmosféra, masky, hudba i herecké výkony. (28.03.2010)