Sloní muž

Symbióza všetkých správnych ingredencií a tentokrát humánny David Lynch zaručujú, že "Elephant Man" patrí do extraligy medzi tých najlepších. Nie lenže tam patrí, ale svojím nadčasovým spracovaným je čestným členom už dlhé roky a myslím, že sa to ani nezmení. Veď nemá prečo, keď si totiž každý nový jedinec, túto precítenú odyseu pozrie, v zapätí zistí z čoho sú skoro všetci takí unesení. (12.05.2009)

Úvodní záběry vykazující známky dalšího Lynchova mystéria se naštěstí dokázaly rychle změnit ve školní rozbor na téma humanismus. Přesně jako je obraz filmu černobílý, tak i charakterové rozložení odpovídá tomuto dvoubarevnému schématu – hodní a zlí. I přesto, že je film podle skutečných událostí, nemůžu se ubránit dojmu, že je to všechno až příliš dokonale nalinkované. Lynchovo spoléhání se na emoční projevy herců je až příliš okaté. Zvláště v první polovině není povězeno zhola nic, ta druhá alespoň začne rozvíjet nějakou gradaci děje a budovat vzájemné vazby, což však nic nemění na výsledném dojmu, že snaha nebýt jenom laciným dojákem vychází vniveč hlavně díky tomu, že hlubší myšlenka o lidskosti není díky suchému scénáři ve filmu uskutečnitelná. (28.10.2005)

Hned od začátku mě pohltila Lynchovská hudba a styl zobrazování obrazů. Už od začátku filmu Lynch zobrazuje Slona a to bude až do konce. Slon zobrazující určitou krásu, ale přesto mají z něho lidi strach. Ulice vypadající, přesně jak z Londýna včetně počasí. Vše velmi podobné Mazací hlavě. Lynch dokáže vytvářet dokonalá monstra. Dokážu si trochu představit, jak by vypadal film Frankenstein, kdyby ho natáčel. Lynch jednou určitě dostane cenu, za přínos do světové kinematografie. Teď je přehlížen, neboť mu závidí tu dokonalost, kterou dokáže tak bravurně vytvořit. John Merrick mi strašně připomíná Jasona z Pátku třináctého II. Ale soucítím s ním, být ubližován a ponižován není moc hezké a mě to velmi ranilo u srdce. Až odhalíte co všechno John umí, budete s úžasem stát to vše dokáže. Komunikace mezi Johnem Hurtem a Anthony Hopkinsem na mě velmi zapůsobila, ale nejvíce na mě zapůsobilo, když bude pozván k panu Trevesovi domů a začne diskuse o rodinných fotografií, vlastně to celé je nakonec velmi dojemným příběhem, který mě dohnal k pláči a to jsem u Lynche nečekal. Opravdu úžasný snímek. (29.01.2004)

Pro me asi nejlepsi Lynchuv pocin. To, jak dokaze tento snimek hybat s city divaka, je az neuveritelne - neskutecne lidsky a nadherny film, ukazujici krasu nedokonalosti a nizkost a zvracenost lidi "normalnich". Zni to jako klise, ale radsi se na to podivejte sami. Finalni scena s posteli se skoro neda ustat... (16.11.2003)

Další z Lynchových zamyšlení nad tím, že největší zvířata/bestie se potulují někde hluboko v nás. Tentokrát vše předloženo (na Lynche netradiční) nezběsilou formou; o to více však smutnou a burcující. Dojemný příběh o důstojnosti, přátelství, radosti ze života, ale taky hyenismu, nelidskosti, utrpení a citové zvrácenosti. Lynchův opus netrpí žádnými školáckými chybami a je v pravém slova smyslu brilantně natočen. Herecké výkony jsou zdrcující a totálně odzbrojující. Dokonalé vyznění celého snímku je navíc posíleno tím, že je vše předloženo bez zbytečných moralit. Navíc či právě proto: případné divákovy (chápejte: i mé) slzy nejsou Davidem Lynchem z očí násilně tlačeny a ždímány, ale jsou jaksi zcela přirozenou reakcí organismu. Shrnuto a podtrženo: Rozhodně jeden z nejdojemnějších, nejsmutnějších a nejkrásnějších filmů; a to i přesto, že ona krása není patrná navenek, ale je ukryta někde hluboko, hluboko pod námi viděným vzezřením. (05.08.2004)