Sloní muž

Pečlivě propracovaný příběh a psychologicky založený v sloním muži v neobyčejném humanistickém příběhu. Umělecké filmařské dílo. V transu celých 124 minut, kdy se nejednalo o divácké peklo, ale neoddiskutovatelná kvalita, kterou mistr David Lynch stvořil. Kolik se dá ještě říct a dále psát gesty, grimasami a mrazivém konci. (28.02.2012)

Šestý film Davida Lynche a konečně skvělý zážitek. Mnohem více prostoru je dáno dialogům a to kvituji v té nejvyšší míře (vždyť v Mazací hlavě se pomalu každé slovo oslavovalo šampaňským). Až na pár chvil skoro nebyly cítit ty pro mě nepříjemné režisérovy manýry a zjevně se Lynch snažil, aby diváci Sloního muže pobrali spokojeně jako většina, a to se mu povedlo. Obrovským kladem je pro mě vynikající hudba Johna Morrise (proč mám jen pocit, samozřejmě nepočítaje Barberovo Adagio, že jí znám i odněkud jinud) která se vyskytuje sice ohromně mizivě, je ale takřka dokonalá. Námět přitáhne, drží, pak na chvíli pustí, ale na konci vás opět drží svými pevnými chapadlovitými pařáty a to, co mě jako jedno z mála věcí mrzelo, byla na můj vkus až přilišná přeslazenost na konci - já asi opravdu nevím, co chci... (15.04.2006)

Z môjho pohľadu určite zatiaľ najnormálnejšia lynchovka a jediná so silným sklonom aj k piatej hviezdičke, takže konečne som si potykal aspoň s jedným z jeho ultrazmagorených filmov. Celistvý a komplexný sú jediné prívlastky, ktoré som netušil, že pri nejakej z nich niekedy použijem. Lynch sa konečne pokúsil predložiť divákovi dej, ktorý má svoj začiatok a koniec pevne daný, bez akýchkoľvek prekrúcačiek, či nezmyselných zvratových výjavov a abnormálnych dejových hlavolamov, ktoré často nepochopí ani on sám. Samozrejme, že jeho prítomnosť za kamerou je cítiť, komplikovaná a nehodiaca sa snová časť v strede filmu, pár zvrátených scén, ktoré hraničia s chápaním, si Lynch nemohol odpustiť. So zvyškom filmu však pôsobia ako celok a to je podstatné. Senzitívnosť a humánna stránka príbehu a jeho spracovania sa vymyká spod rámca môjho chápania. Čiernobiela kamera je zafarbená nekonečným prúdom citlivej práce s príbehom, ktorý nedokáže neosloviť a nedojať. To by ste museli mať naozaj sloniu, ehm, hrošiu kožu. 85%. (16.04.2009)

"Lidé mají strach z toho, co nedokáží pochopit," říká David Lynch ústy Johna Merrica, muže znetvořeného na samou podstatu lidské bytosti a mně se v tu chvíli vybavují všechny ostatní Lynchovy snímky, ve kterých také rozum stěží chápe a je nakonec spíše odkázán čelit vlastnímu podvědomí. Podvědomí, do kterého vede temná skulina jak do pytle, jímž si sloní muž kryje vlastní tvář. Ale jak podivně jsem se cítil, když v kontrastu k neforemnému Merricovu tělu mi on sám předkládá miniaturní model chrámu, který pomalu zhotovuje ve svém nemocničním pokoji. Kde se tedy vlastně nachází člověk? V tom zkřiveném, odulém těle, kterého se bojím a nemohu ho rozumem pojmout, nebo v té dokonalé a krásné geometrii věží, portálů a vysokých oken? Kdo ví... (01.05.2008)

Rozvedení obžalovávajícího leitmotivu Browningových Freaks k téměř dokonalé formální i obsahové struktuře v černobílé rapsodii humanismu (uf!), které svou náturou dokazuje, že krása jde přeci jen ruku v ruce s ošklivostí. Temné, bizarní, stísňující, smutné, záměrně nepříjemné a přesto citlivé a láskyplné - zcela podle pravidel Lynchova osobitého universa. P.S. Nesouhlasím s tím, že by Sloní muž zastával v Lynchově filmografii výlučné postavení pro svou "čitelnost", když už, tak bych to napsal o hřejivém Příběhu Alvina Straighta. Oproti interpretačním labyrintům jakými jsou Modrý samet, Mullholland Drive či depres-expres Mazací hlava je určitě srozumitelnější a jde více na lopatu masové divácké obci, ale jiné rozdíly mi zřejmě unikají. Pravda - čím je Lynch starší, tím se stává prchavějším, abstraktnějším a libidóznějším. (09.01.2009)