Sloní muž

Když se ze zrůdy stane člověk, mluví se o zázraku. Opačný jev však kvůli své četnosti kolem nás nepřekvapí nikoho.. Vůní uhlí a ohně nasáklá industriální atmosféra viktoriánské Anglie, dokonalý střih, sir Hopkins vypadající z některých kamerových úhlů jako J.Abrhám, humánní poselství jen o něco více viditelné než v ostatních Lynchových filmech a hlavně autorův vyplazený jazyk na konvenci milující diváky, kterým říká: „Podívejte, o co přicházíte, kdybych častěji zaplul do středního proudu..“ Upřímně řečeno, kvůli jisté černobílosti charakterů jsem se nad nejvyšším hodnocením rozmýšlel, ale pak nastoupilo Barberovo 'Adagio for strings' a to mě umí spolehlivě rozsekat na kusy.. „Never. Oh, never. Nothing will die. The stream flows, the wind blows, the cloud fleets, the heart beats. Nothing will die...“ (05.07.2012)

Na Lynche překvapivě uměřený a lidský (a smutný) film se skvělou atmosférou. Sice mám Lynche rád i pro takové věci jako je seriál Twin Peaks, Modrý samet či Mullholland Drive - nikde jsem však neměl tak silný emocionální prožitek jako u tohoto filmu. Navíc tu pod skvělou maskou září John Hurt (nominace na Oscara) a bez masky Anthony Hopkins (bez nominace, ale přesto to je nejlepší herec vůbec). Film byl nominován na Oscara za nejlepší film, režii, scénář, výpravu, hudbu, kostýmy a John Hurt za nejlepší výkon - sošku však nezískal žádnou. (03.10.2003)

Lynchova pozdější, silně umělecká orientace je sice u tohoto filmu také trochu patrná, nicméně zcela jistě neznemožňuje filmovému laikovi vychutnat si celkový příběh, jako u jeho mladších děl. Proto jsem byl přesvědčený, že když snímek shlédnu se svojí křehčí polovičkou, rozhodně se v něm neztratí a stopáž si oba užijeme. Zážitek to pak byl opravdu silný, protože režisér podává tento neobyčejný snímek tak dojemným způsobem, že soucit na sebe nenechal dlouho čekat. Tím spíše, že hlavní hrdina o něj celkově ani nestál. Ale o tom vlastně ani Sloní muž není. Mimo krásného příběhu o jednom spokojeně smutném nemocném muži jsem byl svědkem odstrašujícího příkladu lidí, kteří se bez zábran a hlubšího uvažování (zvláště po posilnění alkoholem a masou) propadají myšlením k "inteligenci" neandrtálců. Člověk má tuhle zvířecí dravost - impulzy - v sobě, a tento snímek je nejen o tom, že nezáleží na strašlivém znetvoření (na vzhledu), ale zda-li se jako netvor nechováme. (27.07.2009)

Na tohle sem šel naslepo v rámci projektui 100. A byl sem nadšen. Takhle silný film sem dlouho neviděl a dlouho neuvidím. Lynch upustil od surealistických šíleností a vystačil si s černobílou kamerou, čímž docílil úžasné atmosféry, která je eště navíc opodpořena úžasně obludnou, temně cirkusovou hubou Johna Morrise. Hopkins je skvělý, ale drží se v pozadí a přenechává prostor Johnu Hurtovi, takže jeho Sloní Muž John Merrick opravdu vynikne. 5 jasnejch... (19.04.2006)

"Lidé mají strach z toho, co nedokáží pochopit," říká David Lynch ústy Johna Merrica, muže znetvořeného na samou podstatu lidské bytosti a mně se v tu chvíli vybavují všechny ostatní Lynchovy snímky, ve kterých také rozum stěží chápe a je nakonec spíše odkázán čelit vlastnímu podvědomí. Podvědomí, do kterého vede temná skulina jak do pytle, jímž si sloní muž kryje vlastní tvář. Ale jak podivně jsem se cítil, když v kontrastu k neforemnému Merricovu tělu mi on sám předkládá miniaturní model chrámu, který pomalu zhotovuje ve svém nemocničním pokoji. Kde se tedy vlastně nachází člověk? V tom zkřiveném, odulém těle, kterého se bojím a nemohu ho rozumem pojmout, nebo v té dokonalé a krásné geometrii věží, portálů a vysokých oken? Kdo ví... (01.05.2008)