Sloní muž

Zřejmě nejsrozumitelnější film člověka, jehož někdy považuju za Boha (Mulholland Drive, Twin Peaks: Fire Walk with Me) a někdy za blázna (Inland Empire). Naštěstí se The Elephant Man řadí k té první kategorii filmů, díky kterým Davida obdivuju. Příběh perfektní, herci geniální, masky dokonalé no a závěr je… opravdu skvostný. Místy měl film takovou krásně temnou až hororovou atmosféru (sakra, co takhle natočit nějaký pořádný horor, co, Davide?) až mě z toho tak krásně mrazilo. Skvost o lidské hlouposti a nesnášenlivosti, který si rád někdy pustím znovu. Přijde vám to divné? Mně taky, mně taky. 100 %. (07.12.2011)

Na Lynche překvapivě uměřený a lidský (a smutný) film se skvělou atmosférou. Sice mám Lynche rád i pro takové věci jako je seriál Twin Peaks, Modrý samet či Mullholland Drive - nikde jsem však neměl tak silný emocionální prožitek jako u tohoto filmu. Navíc tu pod skvělou maskou září John Hurt (nominace na Oscara) a bez masky Anthony Hopkins (bez nominace, ale přesto to je nejlepší herec vůbec). Film byl nominován na Oscara za nejlepší film, režii, scénář, výpravu, hudbu, kostýmy a John Hurt za nejlepší výkon - sošku však nezískal žádnou. (03.10.2003)

Šestý film Davida Lynche a konečně skvělý zážitek. Mnohem více prostoru je dáno dialogům a to kvituji v té nejvyšší míře (vždyť v Mazací hlavě se pomalu každé slovo oslavovalo šampaňským). Až na pár chvil skoro nebyly cítit ty pro mě nepříjemné režisérovy manýry a zjevně se Lynch snažil, aby diváci Sloního muže pobrali spokojeně jako většina, a to se mu povedlo. Obrovským kladem je pro mě vynikající hudba Johna Morrise (proč mám jen pocit, samozřejmě nepočítaje Barberovo Adagio, že jí znám i odněkud jinud) která se vyskytuje sice ohromně mizivě, je ale takřka dokonalá. Námět přitáhne, drží, pak na chvíli pustí, ale na konci vás opět drží svými pevnými chapadlovitými pařáty a to, co mě jako jedno z mála věcí mrzelo, byla na můj vkus až přilišná přeslazenost na konci - já asi opravdu nevím, co chci... (15.04.2006)

Další z Lynchových zamyšlení nad tím, že největší zvířata/bestie se potulují někde hluboko v nás. Tentokrát vše předloženo (na Lynche netradiční) nezběsilou formou; o to více však smutnou a burcující. Dojemný příběh o důstojnosti, přátelství, radosti ze života, ale taky hyenismu, nelidskosti, utrpení a citové zvrácenosti. Lynchův opus netrpí žádnými školáckými chybami a je v pravém slova smyslu brilantně natočen. Herecké výkony jsou zdrcující a totálně odzbrojující. Dokonalé vyznění celého snímku je navíc posíleno tím, že je vše předloženo bez zbytečných moralit. Navíc či právě proto: případné divákovy (chápejte: i mé) slzy nejsou Davidem Lynchem z očí násilně tlačeny a ždímány, ale jsou jaksi zcela přirozenou reakcí organismu. Shrnuto a podtrženo: Rozhodně jeden z nejdojemnějších, nejsmutnějších a nejkrásnějších filmů; a to i přesto, že ona krása není patrná navenek, ale je ukryta někde hluboko, hluboko pod námi viděným vzezřením. (05.08.2004)

Když se ze zrůdy stane člověk, mluví se o zázraku. Opačný jev však kvůli své četnosti kolem nás nepřekvapí nikoho.. Vůní uhlí a ohně nasáklá industriální atmosféra viktoriánské Anglie, dokonalý střih, sir Hopkins vypadající z některých kamerových úhlů jako J.Abrhám, humánní poselství jen o něco více viditelné než v ostatních Lynchových filmech a hlavně autorův vyplazený jazyk na konvenci milující diváky, kterým říká: „Podívejte, o co přicházíte, kdybych častěji zaplul do středního proudu..“ Upřímně řečeno, kvůli jisté černobílosti charakterů jsem se nad nejvyšším hodnocením rozmýšlel, ale pak nastoupilo Barberovo 'Adagio for strings' a to mě umí spolehlivě rozsekat na kusy.. „Never. Oh, never. Nothing will die. The stream flows, the wind blows, the cloud fleets, the heart beats. Nothing will die...“ (05.07.2012)