Mulholland Drive

Moja prvá skúsenosť s Lynchom a musím povedať: "ďakujem neprosím mistře". Že držať niť a pochopiť Lynchoviny je občas nadľuská úloha som vedel, ale v tomto prípade mám pocit, že si tu z diváka niekto robí srandu. A to v mojich očiach degraduje ináč formálne prezíny film. Posledná 15-minútovka diváka hodí do úplne inej príbehovej dimenzie a ostane len jeden veľký, škaredý, ušmudlaný otazník. Dávam filmu druhú śancu s tým že sa posunie moje hodnotenie o dve hviezdy. Hore či dole mr. Lynch? (04.08.2004)

Moje první setkání Davidem Lynchem (bohužel jsem nevěděl s kým mám tu čest). Příběh se pomalu rozjíždí, pak se začíná rozvíjet, lehce zaplétat a najednou...se začínám topit ve směsici zdánlivě nelogických scén, pestrobarevných výjevů, obrazů, které obrátí dosavadní děj vzhůru nohama, snažím se něčeho chytit, ztrácím pevnou půdu pod nohama, nemůžu rozpoznat, co se vlastně dějě, najednou film končí a já nevím, co se vlastně právě stalo. Nejdřív jsem měl chuť dát jen podprůměr za to, co si to vůbec režisér dovolil, ale pak mi začalo docházet, že právě tohle bylo účelem. Přemýšlel jsem o tom pořád dokola s finálním přiznáním, že jsem to prostě nepochopil, režisér si se mnou dělal co chtěl a totálně mě zarazil do křesla s otevřenými ústy a nechápavou, lehce rozlobenou grimasou ve tváři. To se mi ještě u žádného filmu nestalo, takže nakonec hodnotím plným počtem (1* navíc za neuvěřitelnou atmosféru, 1* za Naomi, 1* za režisérské umění mnou dosud neobjevené). (19.02.2008)

David Lynch se vrací jedním ze svých nejsilnějších snímků na filmové plátno. Svou snahu o navázání na seriálové kvality Twin peaks by rozhodně uspěl, ale díky producentům byl nucený svůj seriál o "snech a iluzích Hollywoodu" přestříhat na jeden film a chvílemi je to možná znát, avšak ani na okamžik atmosféra nepovoluje a nedokážete se dostat ze spárů toho mysteriózního klenotu doby. Herecké osobnosti ať známé či neznámé jsou v režii Lynche úchvatnými postavami, které divák sleduje bez jediného pohybu svého křehkého těla. Jako divák bych měl poděkovat za objevení Naomi Watts, která je úchvatná a hraje jako nikdy(ani předtím ani potom:)). Vše je uhrančivé, pohlcující a maximálně tajemné, takže i temné rohy kinosálu musí závidět Lynchův nekonečný talent na vytváření neskutečných, ale dech beroucích scén. (19.06.2004)

Pokud patříte mezi ty, u nichž složité = promyšlené = chytré = dobrý film , tak vás Lynch dostane maximálně. Já ale ty rovnítka tak ochotně nerozhazuju, proto zůstanu u zajímavé a nápadité, ale zbytečně komplikované v realizaci. Je to možná odvážné, ale je to až moc... no... lynchovské. Nějak ty mnohoznačnosti a halucinogenní scény nejsem schopen považovat za natolik geniální... Každé puzzle budou složité, když ukradnete polovinu dílků. (15.05.2010)

Filosoficky postulát skepticismu a skeptického přístupu k možnostem lidského poznání rozvíjí americký, v pravém smyslu tohoto slova ,,kultovní", režisér David Lynch. Jako to u vícevrstevnatého a významově nejednoznačného uměleckého díla bývá, různí se jistě i jeho možné interpretace, základní úhel pohledu však zůstává - Co je realita? Jsme schopni ji vůbec vnímat a poznat? Nezkreslují naše vjemy objektivní pravdu do té míry, že vlastně poznáváme jen iluze, projektujeme do výsledného počitku své zkušenosti a vnímáme věci a jevy tak, jaké ve skutečnosti nejsou? Tenhle přístup v gnoseologii (teorii poznání) v dějinách filosofie nalézáme již u Platóna a jeho Mýtu o jeskyni či u antických sofistů a přes pozitivismus (David Hume atd.) se dostal až k současným postmoderním náhledům na poznání - a David Lynch je jedním z jeho možných úhlů pohledů. Prostá fabule příběhu o dívce, jež ztratila paměť, a snaží se odkrýt roušku zastírající to, co před nedávnem prožila (příznačná Lynchovská expozice) nás uvádí do zdánlivě harmonického světa běžných západních krimithrillerů. Pozorný divák tu však již nalézá i typicky Lynchovské atributy - jistý obnos peněz (částku 25 000 dolarů), dům číslo 17 a jakýsi záhadný modrý klíč (Lynch rád používá symboliku barev a čísel). To už je nezvratné znamení v přístupu k zobrazování reality (symbolicky západního světa a jeho médií - film si bere na paškál tak trochu i Hollywood a jeho poměry), proč vlastně všemu, co vidíme na filmovém plátně či televizní obrazovce tak rádi a slepě věříme. Náhle se totiž prudce změní všechny výchozí (jednoznačně interpretované) premisy - dojde ke změně identit několika postav, realita pozvolna ustupuje iracionalitě (téměř surrealistické pasáže jakoby z Městečka Twin Peaks), dochází ke zlomu chronologie zápletky, tříští se tradičně akceptovaná kontinuita děje a dějových rovin, divák se ztrácí v bludišti filmového času a prostoru. Lynch nám implicitně dokazuje, že poznat skutečnou realitu a pravdu je nemožné, i když se stále zdá, že indicie a nápovědy dávané nám tímhle snímkem nás k nějakému poznání nutně musí dovést... Chyba lávky, jsme zajatci vlastního vnímání a skutečnou podstatu tohoto světa (jakož i filmu Mulholland Drive) nikdy nepoznáme. Uvidíme jenom pár obrazů, pár odlesků na stěně, pár siluet bytostí, naznačujících, že skutečná pravda je někde mimo dosah našich smyslů. Jsme na tom stejně jako zajatci spoutaní v šeru Platónovy jeskyně... Ztracená dálnice ale v tomhle směru šla mnohem dál a byla (dle mého názoru) kvalitativně lepší... (24.09.2007)