Mulholland Drive

Velká lekce z vnímání, to je Lynchův Mulholland Drive. Stejně tak velká lekce z moci vyprávěče. Nad fikčním světem, jeho obyvateli, ale i nad těmi, kteří se ho snáží rozkódovat. V první části filmu láká režisér do pasti tradičního narativního vnímání, do svěrací kazajky jednot času, děje a postav. Odvíjí před divákem zdánlivě jednoznačnou thrillerovou zápletku o ženě, která ztratla paměť během automobilové nehody a s pomocí začínající hollywoodské herečky Betty se snaží hledat indicie. Nalézá tři materiální konstanty, která záhy zůstanou jedinými konstantami v chaotickém víření snu i reality – dům číslo 17, modrý klíč a 25 000 dolarů. Následující zemětřesení, které zničí divákem pečlivě budovanou a rekonstruovanou zápletku je typicky lynchovské. Postavy změní jména, děj souvislosti a čas se stane relativním... A v rukou zůstává klíč, který divákovi nic neodmyká, dům číslo 17, jehož obyvatelka je nám známá a přece neznámá, a 25 000 dolarů, jejichž určení tušíme, ale nedostává se nám pro to opory. Co je skutečné a co je horečným sněním? Jak zapadají do fabule filmu podivné a zneklidňující epizody, které Lynch jakoby asociativně vkládá do toku vyprávění? Co je vlastně Mulholland Drive? Odpověď neznám. Je to klasická mentální časovaná bomba, která vás zmate, naštve, ale vlastně nemyslíte na nic jiného. Lynch vytvořil znepokojivý labyrint, ve kterém zrcadla tříští klasickou narativní strukturu, ve kterém se pitoreskně odráží pokrytecký a prázdný svět Hollywoodu (mistrovská scéna s oživování nesmyslného a prázdného textu na castingu), ve které se divák nutně ztratí, pokud vnímá naučeně – materiálně, kauzálně. Labyrintem s geniálním a takřka schizofrenickým hereckým výkonem Naomi Watts... Lynch je velkým mágem snů, náznaků a hádanek. Kapelníkem, který tvoří iluze nástrojů, aby vzápětí odhalil, že vše pouští jen z pásky – falešné, umělé... matoucí. Nedám body, dokud film neuvidím podruhé, potřetí... přiznám se bez mučení, že vlastně nevím, jestli jaký film jsem viděl. Po formální stránce bezesporu mistrovský (zvuk, střih, kamera, hudba a celková atmosféra z nich plynoucí je mrazivá, temná, uhrančivá...), ale po stránce jeho vnitřku jsem stále příliš vzdálen jeho jádra, než abych vynášel soudy. (30.07.2004)

Mulholland Drive je jako lucidní sen. Vypadá skoro jako realita, ale sem tam se objeví něco, co vám připomene, že se to neděje, že nejste úplně při smyslech, a že nemáte moc nad tím, co se kolem vás děje. Ať už jsou to podivné hlášky, bizarní postavy, nečekané události či černé kafe. Lucidní sny jsou často nepříjemné. Snažíte se z nich vzbudit, protože víte, že to je jen sen. Ale ono to nejde. Tak se snažíte ten sen pochopit, dát mu nějaký smysl. Po Mulhollandu budete určitě nějakou chvilku tápat. Budete ten smysl hledat. Za chvilku si uvědomíte, že už tomu přicházíte na kloub. Že zápletka je hmatatelná a že to nakonec přece jen dá smysl. Najdete tu nit, a budete se jí spokojeně držet. Budete sami sebe poplácávat po zádech za to, jak jste dobří. Ten prapodivný sen přece dává smysl, a vy jste ten smysl odhalili. Tak už si jen spokojeně žmouláte s nití v ruce a čekáte, kdy dojdete na konec. To se ale nestane, protože dříve či později se ta nit prostě přetrnhe. Ve snu je to ta chvíle, kdy stojíte nazí před tabulí nebo naprosto oblečení v sauně. Z těch snů se ale vždycky probudíte. Jen Mulholland Drive můžete s těmi naprosto stejnými a rozporuplnými pocity sledovat dokola a dokola. (13.05.2007)

Kdosi ulehá na polštář. Toto je ústřední motiv nebo téma, chcete-li, filmu Mulholland Drive. Po dlouhém přemýšlení, jak to vlastně bylo a o co tam šlo, jsem došel k názoru, že sledujeme jeden dlouhý sen dívky s jistými ambicemi ohledně angažmá v Hollywoodu. A aniž by nám to David Lynch dal nějak zřetelně najevo, jsme v realitě dané dívky, která zavání nesplněnými ideály. To celé se tak nějak ještě do sebe promítne, aby z toho byl trochu guláš. Mimo jiné je do toho zapletená jakási kniha. Šel jsem tedy do kina ještě jednou. Dávám 5 * za tak dlouhé a bolestivé škvaření mozku, za atmosféru a naprosto skvělé herecké výkony, Naomi Watts zvlášť. Za skvělý film o dvou krásných ženách s Hollywoodem za zády. (26.04.2011)

Pro pochopení opravdu tvrdý oříšek, se kterým by si neporadila ani veverka z Doby ledový. Lynch hraje s divákem nerovnou hru a každému to nemusí být po chuti. Že se neohlíží na tržby a jede si pořád to svoje, to na Lynchovi oceňuji, ovšem distributoři Mullholland Drive asi nadšením ze sedmimilionové tržby v USA neskákali. Ironicky řečeno - být jimi, vyhlásím třeba soutěž "Kdo pochopí tento film, vyhrává společnou večeři s Mistrem Lynchem osobně". Nic by je to nestálo, protože by na ní nikdo nepřišel a postarali by se aspoň o zajímavou reklamu. Lynch nejenom, že nedává odpovědi (a to je dobře), ale on nedává ani žádná vodítka k pochopení jeho vizí. Pouze mlží, ale velice zručně. Prvních dvacet minut jsem se těžko dostával do dění na plátně,ale postupně si mě Lynch omotával kolem prstu a já hltal jeden výjev za druhým. Nepídil jsem se po vysvětlení, celé jsem to bral jako sled minipříběhů, které - možná mají a možná ne - nějakou souvislost. To sestavování střípků mně bavilo, přijal jsem Lynchovu hru. A proč tedy nedám za 5*..? Protože závěrečnou půlhodinou to Mistr PŘEHNAL. Všechno má své hranice. I Lynchovy hádanky a dějové veletoče. Úplně vidím, jak se Lynch královsky baví nad všemi diskuzemi "o čem to bylo". Opět si z diváků vystřelil a opět mu to prošlo.......A mimochodem, Naomi Watts je tady herecky i vizuálně úžasná. (16.03.2004)