Králiček Jojo

Králíček, co rozsévá bobky absurdnosti. Ano, v jistém ohledu tenhle počin na mě působil absurdně. To nemusí být nutně zápor, ovšem stejně tak tenhle ráz filmu dodal značnou vypravěčskou nevyrovnanost. Nicméně hlavní přednost filmu vidím v jeho invenčním uchopení, čímž se většina tvůrců ve válečném žánru příliš nezaobírá. A to tenhle snímek odštěpuje od zbytku spřízněných počinů. Taika Waititi zaštítil svůj režijní výtvor scénářem, neopomenul pro sebe napsat roli imaginárního Hitlera v komediálním rozměru, jenž se přátelí s desetiletým hlavním hrdinou zvaným Jojo, kterého zaslepila nacistická ideologie. A komediální výstupy Taika Waititiho v roli Hitlera (namaskovaný byl nepovedeně) kazí co se dá a naprosto ničí vypravěčský rytmus. A přitom nápad na satiru totalitních režimů je trefný, sice nijak extra objevný, v konečném kontextu je to ale celkem funkční. Jistě, za cenu obětí. Za oběť padla napínavost příběhu. Když totiž je v domě ukrývána židovská dívka, tak to svádí k nejedné pekelně napínavé situaci, kdy se čelí jejímu prozrazení gestapu, které skutečně dorazí na místo udání. V celém filmu je vlastně taková vyhrocená scéna jen jedna, což je škoda. Větší prostor dostaly vzájemné poznávací dialogy mezi Jojem a židovkou Elsou, které ne vždy zabavily. A někde mezi nimi kmitá hvězdná Scarlett Johansson a hrozba špagátu (viz film). Hlavními protagonisty příběhu, dojemného i nevšedního, jsou však především dětští hrdinové, kteří dovedně zprostředkovali krutost i dojemnost války, vměstnanou do dialogu. Roman Griffin Davis a Thomasin McKenzie jsou rozhodně originální a zapamatovatelní představitelé a jejich rozhovory v podkroví filmu jednu dobu dost vládnou. Akční složka představuje jen nepatrný zlomek v téměř dvouhodinovém filmu. A je znát, že úmysl s ní šetřit, byl celkem promyšlený, neb vynikne následná drastičnost a dramatičnost vyprávění. Dojde na zúčtování s imaginárním Hitlerem, na vyprofilování zla s lidskou tváří (scény se Samem Rockwellem) a dokonce nechybí ani propašovaná komika od Rebel Wilson. A v tvůrčím štábu nalezneme výraznou českou stopu. A i inspirace českým filmem Musíme si pomáhat je nepřehlédnutelná. Snímek má své slabiny, určitě vázne hlavně dynamika a napětí, načež to působí poněkud roztahaným dojmem. Waititi a spol. si nalezl optimálně nevšední studii ideologických útvarů a předložil svůj svérázný pohled na ně. S kvalitním osazenstvem dosáhl potřebných satirických kvalit. 7/10 (19.04.2020)

Pro mě osobně byl Králíček Jojo dlouho očekávaný film. Navíc od režiséra, kterému jsem za poslední léta sežral všechno i s navijákem a nepřeju mu už nic jiného, než štěstí. K tomu všemu si filmování vybral u nás v republice a ještě k tomu jej nominovali na Oskary coby nejlepší film. Chápu, že to má hodně těžké a výsledné sošky se asi nedočká, nicméně pořád by to byla hodně pěkná reklama pro naší malou zemičku, co si budeme povídat. Válečná satira je prostě téma, které vidět je a když se natočí dobře, tak se na ní snadno nezapomíná. A Taika Waititi to zvládl se ctí, i když jsem čekal možná trošku více humoru. Chvíli jsem si totiž říkal, co je satira a co je představivost samotného Joja, kterého Roman Griffin Davis hraje takřka dokonale. Ono vlastně celkově vedení herců je něco, s čím Taika problém rozhodně nemá. A jeho vedení sebe samého coby Hitlera je rozhodně to nejvtipnější na celém filmu. Ve druhé půli ale počítejte s vážnějšími scénami, které dají najevo, že i když Jojo fašisty vnímá tak, jak vnímá, pořád je období války a to není úplně sranda. Vydařená satira, ale více humoru by jí slušelo více. Pořád má ale jeden unikát a to asi nejsympatičtějšího nácka – Sama Rockwella. Dlouho jsem ve filmech neviděl tak dobře napsanou postavu. (30.01.2020)

Mnohem víc než čtyři, ale přece ne plný počet. *** Je to po delší době absolutní, svrchovaný film: maximálně nakažlivě osvobozující svou rozjařující filmovostí, úžasně dbalý, aby se nepodřídil diktátu tématu, vysmekávající se mu hladce a hbitě nepřebernými způsoby odvázanými prostředky jako úhoř, aniž by však divákům sebeméně dovolil unikat smrtelně vážné podstatě jeho sdělení. Je to ale film a nebojí se nic filmového použít. *** Dala bych deset hvězd, kdyby si tohle dokázal udržet absolutně, ale tam, kde nejde o Hitlera, o válku, o fanatismus, o využívání klukovské touhy patřit do party, ale o lásku a city, místy přece jen v Jojově postavě uklouzne k melodramatu, což mě vytrhovalo, rušilo z té jízdy a ve svém hodnocení to nemůžu poctivě pominout. *** BTW: Je mimo mísu zrovna tomuhle počinu vytýkat, že herci mluví v německém prostředí anglicky, naopak, film tenhle problém prostořece zviditelňuje a využívá k svému prospěchu a herci se můžou přetrhnout, aby si divák dosyta užil jejich různě rozvinuté verze němgličtiny. *~ (27.01.2020)

To čo malo byť? Nech mi nikto nehovorí, že nemám zmysel pre humor, alebo že som neporozumel tomu, čo tým chcel autor povedať. Tu totiž nie je o čom. Nevkusné, trápne a plné gýču a lepkavého konzumu. To celé skrížené so zúfalým pokusom o stvárnenie nezmyselnosti vojny, holokaustu a ďalších holywúdsky extrémne dobre cuckavých tém, nad ktorými musia všetci producenti zamľaskať ako prasa po pive. A to všetko sa snažilo o akúsi paródiu či humor, ktorý vyznieval dosť čudne, ba priam až odpudivo. Na hranici odpadu. 30/100 (23.04.2020)

Když jsem viděl ty řady hvězd jak na americké vlajce, docela jsem byl zvědav jaký film bude. V kině mi totiž na toto pustili před jiným filmem upoutávku a jediné co jsem si u ní uvědomil bylo, že to bude asi divné. A bylo. Kiwi Waititi dle mého názoru natočil komedii o období, kterému jednak nerozumněl, které nezažil a navíc bylo na míle vzdálené jeho rodišti. Z toho celého vzniklo jakési nepochopení závažnosti látky se kterou se rozhodl pracovat. Už jsem to psal jinde. Nevadí mi černý humor, nevadí mi absurdní komedie dokonce ani z války dělající si legraci z vážných témat. Tady to ale místy zavánělo jakousi až neúctou cizince v prostředí které nezná (oběšení lidé na náměstí atd..). Asi jako kdybych uprostřed maorské původní vesnice lpící na zvycích a tradicích se rozhodl postavit vedle chýše šamana výrobnu kynutých knedlíků. Buď to měl celé točit jako takovou nějakou šílenou a absurdní komedii z druhé světové, nebo měl film točit jako drama. Vyvážit totiž obě polohy do rovnováhy a šoupnout to do jednoho filmu, to chce kumšt a ten tu evidentně chyběl. Celkově si kladu otázku komu byl film vlastně určen. Řadu věcí dnešní divák (chápej teenager připojený celý on-line na sociální sítě a youtube) prostě nezná, protože se o to nezajímá. Stěží ví kdo byl Hitler. Řadu narážek a ,,vtipů'' na Židy těžko mohl pobrat. Ten kdo o tom něco ví nebo jeho rodinu dokonce postihl holocaust (mezi ty se řadím já) , ten i přes hlavní zápletku filmu musel leckdy asi jen velmi ztěžka polknout pár hodně hořkých ,,komediálních'' scén a narážek na Židy... Ve filmu je pak i spousta chyb v reáliích a to dokonce i v období kdy se odehrává. Hitler např. vypráví Jojovi o atentátu a Stauffenbergovi (tedy o 20.7.1944) aby pak matka Jojovi vyprávěla, že spojenci jsou již v Itálii (tedy léto 1943 rok před atentátem v bunkru ) atd... Do toho ta typická british english Davise mixlá americkou Johanssonové a novozélandskou šišlavštinou jako že dojč z úst Waititiho...a to všechno z úst Němců v německých uniformách... Sem tam se povedl nějaký vtip (mně pobavilo to multi zdravení Heil Hitler a němečtí ovčáci), ale tím to haslo. Od ztřeštěného nevtipného začátku (a momentu kdy jsem prstem kroužil na tlačítku OFF) film v závěru sklouzne do vyloženě dramatického až slzičkového konce ...A to závěrečné procitnutí hrdiny... eh. Tohle mi prostě nesedlo. Potěšilo však to, že byl celý točen u nás, což bylo zřejmé skoro neustále. Dávám tedy za dva protifašistické letáky. * * (08.02.2020)