Podobizna

Hledáte nejlepší český horor? Abrakadabra, tady je. Příběh o obrazu, portrétu, v němž je ukryto to nejčistší zlo a na koho pohlédne, ten je ztracen. Psychický rozklad Romana je sice hodně mimo přirovnávat k Jacku Torranceovi z Osvícení, ale při sledování Podobizny mi to opravdu na mysl přišlo, když pak má takový vyšinutý pohled, chichotá se... Akorát je malíř, ne spisovatel. Film oplývá především skvělou atmosférou, jakou měly například němé filmy (způsob nasvícení v tmavých scénách, určité záběry) ale zároveň by se mohl směle přiřadit k dílům studia Hammer (a jistě by se mezi nimi neztratil). Je opravdová škoda, že se tady nezačaly točit podobně zaměřené filmy, vždyť ve světě by se neztratily. A ten konec, no radost pohledět. Z filmu jsem opravdu úpřímně nadšen. Pro fandy hororu povinnst, minimálně kvůli patriotismu. A ty potemnělé scény, ach. Jo, a ještě jsem zapomněl na padnoucí hudbu. (20.02.2011)

Jméno Jiřího Slavíčka v českém filmu často asociuje emotivně bohaté zážitky či obecně setkání s krásnými filmy. Samostatně začal tvořit v roce 1938, podepsal se například pod aktualizovaným přepisem Nerudy Vzhůru nohama, výborné bylo nostalgické připomenutí života prvních herců ve Hvězdě z poslední štace, opakovaně dal výjimečné příležitosti Haně Vítové, adaptoval Raise... První poválečný Slavíčkův film, přepis Gogola z roku 1835, je mistrnou ukázkou tísnivé exprese, za kterou by se nemuseli stydět ani filmaři v éře vrcholného výmarského filmu. Podobiznu skutečně lze měřit s takovými klasikami, jakými byly Pražský student, Dr. Mabuse či Orlakovy ruce. V českém filmu podobného zástupe nacházíme ještě za války ve Fričově Experimentu. Bohužel, další vývoj čs. filmu dal na podobné žánrové vrcholy zapomenout a ani Slavíček nemohl důstojně pokračovat. (31.08.2020)

Jak namalovat ďábla? Vladimír Šmeral hraje zkoušeného malíře skvěle. Nedivím se, že mu v té době klečela u nohou spousta žen. Tento soft horor není vůbec vyšumělý, vážený oficiální texte distributora ! Je o neblahém vlivu peněz na charakter člověka, o falešné podstatě slávy, o pokrytectví, cti a o ceně, kterou platíme za světská pozlátka. Velmi aktuální věc, velmi dobrý film. "Varuj se toho, co se líbí této společnosti. To by byl tvůj konec." (08.02.2014)

Tohle byl nejděsivější horor, co jsem kdy viděl. Chtěl bych to přirovnat k filmu Tvář od Ingmara Bergmana, ale jeho dílo je oproti tomuhle labutí píseň, protože tohle ještě děsivější. Fascinující, na tom je, že člověk dokáže děsit tento film pohledem. Ano, opravdu stačí jenom pohled do tváře  a nemusí to být do slavných bububu v dnešních hororových filmech. Minule jsem se taky na to koukal, ale viděl jsem jenom konec, takže jsem si řekl, že se na to podívám znova. Po dnešku vím, že už se nebudu koukat na Kladivo na čarodějnice a na Podobiznu , či Spalovač mrtvol, protože tyto filmy ve vás nechají tak silný pocit dojmu  zážitek, který ať už pozitivní nebo negativní,  každopádně nic tak děsivějšího jsem v životě neviděl.U  Vladimíra Šmerala závěru filmu bylo v očích vidět ďábla. Řekl bych, že tento film mi dokonce trochu vzal energii. Nicméně nelituji toho, že tento snímek jsem viděl. (04.12.2023)

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour) (22.05.2020)