Podobizna

„Chceš říct, že ti ta práce nejde?“ - „Naopak, naopak, ta podobizna je to nejlepší, co jsem kdy namaloval. Ale čím déle ji maluju, tím je mi hůř a hůř. Víš, jako by se ty oči z plátna do mě zabodávaly! Jako by četly mé myšlenky. Jako by mi nutily něco, nač jsem nikdy ani ve snu nepomyslil.“ Nečekal jsem nějaký zázrak, v podstatě jsem se těšil jen na atmosféru. A že byla! Hra světel a stínů, výrazná hudba se zvukem, do toho všeho démonický Dostálův Chazaj…nádhera! Ale tohle fungovalo bohužel jen cca 15 minut. Pak už snímek stavěl hlavně na Šmeralově výborném a dominantním herectví, které ke konci přecházelo až v exhibici (z původní atmosféry však zbyly jen občasné záblesky). Film kvůli tomu nebyl vyloženě horší, prostě jiný. Co mi ale dost vadilo, byl ten čím dál silnější moralistní podtón, který celkový dojem zbytečně kazil, proto dám jen lepší 3*. „Mám po starosti, po bídě. Teď se mohu klidně zavřít a malovat si pro sebe. Nic na prodej! Já jim ukážu, všechny je předhoním! Budu známým. A taky budu trochu žít…teď už si nemusím nic odpírat!“ (19.03.2023)

Nejpřesnějším žánrovým zařazením tohoto velmi netypického českého snímku je asi "psychologické drama" o rozkladu osobnosti jednoho malíře, ovšem zvláště v první půli zde najdeme celou řadu krásně temných, mysteriózních až hororových momentů. Že se s hlavní rolí Šmeral popral skvěle, to se asi čekalo, mě však překvapilo úplně maximálně, že Luba Skořepová nebyla vždycky jen seschlá vrásčitá bába, ale i mladá kočka. Čekal jsem film horší (vzhledem k umu českých tvůrců kazit mysteriozní témata), ale doufal, že bude lepší. (25.02.2014)

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour) (22.05.2020)

Jak namalovat ďábla? Vladimír Šmeral hraje zkoušeného malíře skvěle. Nedivím se, že mu v té době klečela u nohou spousta žen. Tento soft horor není vůbec vyšumělý, vážený oficiální texte distributora ! Je o neblahém vlivu peněz na charakter člověka, o falešné podstatě slávy, o pokrytectví, cti a o ceně, kterou platíme za světská pozlátka. Velmi aktuální věc, velmi dobrý film. "Varuj se toho, co se líbí této společnosti. To by byl tvůj konec." (08.02.2014)

Na motivy stejnojmenné povídky ze sbírky Arabesky (1835), v níž Gogol pojednal fantaskní syžet zasazený do konkrétního prostoru města Petrohradu, natočil režisér Jiří Slavíček snímek žánrově se vymykající české filmové produkci druhé poloviny čtyřicátých let. Ponurý, až hororový příběh malíře Romana, jenž si ve vetešnictví koupil podobiznu lichváře Chazaje, která ho - podobně jako předchozí majitele - přivedla do tvůrčí i osobní krize, se natáčel zejména v interiérech, čímž se vyřešila otázka místního ukotvení literární předlohy. Výtvarně se na snímku podílel malíř Josef Liesler, který byl rovněž autorem kostýmů. Film se stal vynikající příležitostí pro zkušeného kameramana Jana Rotha, jehož hra světel a stínů evokuje příznačně mrazivou atmosféru. Z herců se dostalo uznání Vladimíru Šmeralovi, který v hlavní roli rozkrývá hloubku svého hereckého rejstříku a předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů, ovšem ani obsazení Karla Dostala do postavy Chazaje nebylo krokem vedle. I po více než šedesáti letech od doby vzniku tohoto filmu vyvolává jeho šílený smích mrazení, které vzhledem k únorovým událostem roku 1948 dostalo až krutě ironický rozměr. (08.05.2009)