Réžia:
Todd PhillipsKamera:
Lawrence SherHudba:
Hildur GuðnadóttirHrajú:
Joaquin Phoenix, Robert De Niro, Zazie Beetz, Frances Conroy, Brett Cullen, Shea Whigham, Bill Camp, Glenn Fleshler, Leigh Gill, Josh Pais, Marc Maron (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Skrachovaný komediant Arthur Fleck (Joaquin Phoenix) sa dlho pohybuje na tenkej hranici medzi realitou a šialenstvom. V jeden deň sa potuluje vo svojom obleku klauna po uliciach Gotham City a dostáva sa do konfliktu s brutálnymi zlodejmi. Pomaly sa roztáča špirála udalostí, ktorá vyústi do hrozivých rozmerov. Opustený Fleck začne čoraz viac prepadať do hlbín šialenstva a postupne sa mení v ikonického zločinca, ktorého už čoskoro bude svet poznať pod menom Joker. (Continental Film)
(viac)Videá (3)
Recenzie (1 922)
Podzim filmových zklamání pro mě bohužel pokračuje. Pokud bych na Jokera koukal jako na comicsový nebo dokonce DC film, musel bych ho považovat za výjimečnou podívanou. Jestliže k němu však chci přistupovat jako k ambicióznějšímu dramatu, které bere téma šílenství, neschopnosti zapadnout do společnosti a lidské krutosti vážně, tak už to taková sláva není. Phoenix je v hlavní roli výtečný, především ve scénách, kdy může řekněme exhibovat. Když je na plátně sám a prostě mu "rupne v bedně". Jakmile má ale být součástí většího příběhu a děje, ukáže se, že film vlastně nemá moc co nabídnout. Veškeré zvraty a překvapení jsou dost banální a celý "pád do šílenství" je vlastně hrozně předvídatelný. Joker skvěle vypadá, má výbornou hudbu a perfektního představitele hlavní role, přesto zůstává až příliš obyčejný a ve své podstatě ne moc zajímavý, protože jen variuje podobné filmy a sází na podobné postupy. Nehledě na fakt, že Joker jako postava je pro mě mnohem zajímavější jako šílenec, jehož šílenství nelze definovat nebo najít jeho kořeny. Alfredovo všeříkající "Some men just want to watch the world burn" z Temného rytíře mi jako sonda do mysli Jokera přijde zajímavější než celý tenhle film. ()
„Chtěl jsem se zeptat, jestli byste nemohla požádat doktora, aby mi přidal prášky.“ - „Arthure, berete sedm druhů léků. Musí vám nějak pomáhat!“ Tak tady se někdo krapet sekl…Nejdřív jsem se trochu obával, abych podvědomě neskončil u srovnání Phoenixova ztvárnění s jeho předchůdci (Ledger, Nicholson), ale k tomu nedošlo, tenhle film není klasická komiksová adaptace, navíc se zabývá hlavně tím, co vedlo k Arthurově „přeměně“. Jak jsem čekal, jedná se o nepřetržitou (a excelentní) Phoenixovu hereckou exhibici (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Studie jednoho osobnostního rozkladu člověka, v jehož případě se „tak dlouho chodilo se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo“, baví a strhává. Atmosféra Gothamu (v němž se vše obrací vzhůru nohama) měla také hodně do sebe (a sociální podtón sem perfektně sedne), takže za mě slabších 5*. „O mámu se s láskou starám.“ - „Musí tě mít moc ráda za to, co pro ni děláš.“ - „Je to tak. Vždycky mi říká, abych se usmíval a tvářil se vesele. Říká, že mým posláním je rozdávat radost a smích.“ ()
Hlavni problem Jokera je v tom, ze se hlasi ke komiksovejm filmum. Tohle totiz s komiksama nema absolutne nic spolecnyho. Vzdycky je fajn, kdyz se nekdo pokusi jit proti proudu nastavenymu MCU a natoci neco trochu realistictejsiho a drsnejsiho, jenze zatimco Nolan presne trefil tu hranici, kde to je jeste komiksovy a zaroven realisticky, Phillips bohuzel ne a film by se tak vubec nemusel jmenovat Joker. Tady mame proste sestup jednoho cloveka do silenstvi, kterej jede podle vicemene predvidatelny sablony, kdyz se hlavnimu hrdinovy, kterej je ze zacatku i vcelku sympatickej, postupne stavaj dalsi a dalsi prikori a on zacina bejt cim dal tim vic zahorklej. Nerikam, ze to neni natoceny pusobive, ale vzhledem k tomu, ze film vlastne nema zadnou pointu, jsou to takovy dve hodiny o nicem. Zachranuje to samozrejme genialni Phoenix, ale tady opet narazime na problem komiksovosti. On proste hraje obycejnyho, vysilujiciho cloveka, trosku pochcanka, kterej vam je vicemene ukradenej. Naproti tomu Ledgerovo Joker byl zaporak, kterej vypadal nebezpecne. Herecky bych je nerad srovnaval, oba byly super, ale kazdej holt trochu jinak. Celkove tak dobre natoceny, skvele zahrany drama o propadu jednoho cloveka do silenstvi, ale mezi komiksovy filmy bych to snad ani neradil a ze bych to potreboval videt podruhe, to fakt ne. ()
Naposledy jsem se u Žolíka takhle otravoval, když jsem ho musel hrávat se svou devadesátiletou senilní babkou. No jen si to představte. Nepohodlná tvrdá židle v zatuchlé kuchyni s mdle blikající žárovkou v hnusně kýčovitém květinkovaném stínítku a každá hra, k níž zásadně servírovala kefír, trvala minimálně dvě úmorné hodiny. Vždycky, když lízla kartu, dvacet minut na ní upřeně čuměla, přičemž jí ještě tak pětkrát spadla, a jakmile jí docvaklo, že jí přišla karta do postupky, vytáhla zuby a začala se sáhodlouze hystericky chichotat. Ale tu senilitu předstírala tak dokonale, že jsem jí to žral i s navijákem a ani si nevšiml, že fixluje a mění si pod stolem ty spadlé karty ... Je to, jako by někdo uplácal původ Ironmana tak, že by ho 120 minut natáčel, jak se zaníceně přikousnutým jazykem v garáži letuje turbomotor. Chápu, že žánr přiblblých omalovánek pro dyslektiky je již kompletně vylízaný a točí se jen furtdokolové přiblblosti s jednou a tou samou mluvící bubuhlavou z vesmíru. Ovšem obrátit to, ve snaze být jiný, o 180 stupňů zády k nezletilým retardům a přirozením směrem k artovým hnědopichům nebo psychiatrickým nedoukům a snažit se udělat z pokleslého homixu sice přesnou a sofistikovanou, nicméně dokonale hemoroidohostilní a až prudivou dizertačku z progresu psychopatologického chování, přičemž skoro nepustit pacienta z laboratoře dělat bordel mezi lidi, to jeden může klidně skončit s pérem v hrtanu nějakého olupeného rozumbrady poté, co ho během ňoumovitě neohrabané felace kopne nějaký náctiletý potrat dělnických rodičů vztekle do prdele, a znuděný verbal qůli alespoň troše rozptýlení ještě přirazí celou tu povedenou trojku xobě. Když si zkomatizovaný divák po tom martýriu trochu rozhýbe strnulé půlky a kreativně se zamyslí, kolik psychopatických vyfikundací mohl Žolík během své cesty k totálnímu jebnutí v kuli navyvádět a jak to mohl být, namísto nudného vědeckého čumění do akvárka na vyšinutou laboratorní krysu, sofistikovaně zábavný film, nezbývá mu, než zoufale praštit hlavou do zdi a začít se afektovaně chechtat nad těmi dnešními prudce heterofobními a deviantně nudofilními dvaadevadesáti procenty. Jediným opravdovým zážitkem z této prudy je výkon Popelečního ptáka. To, co se mu odehrávalo v xichtě během přechodů mezi při- a nepříčetností z něj jednoznačně dělá jednoho z nejlepších herců současnosti a byl jednoduše mistrovský. Ale mistrovský byl i ve filmu Mistr a sebelépe zahrané psychotické etudy v nekrotizující úmornosti pro přechytřelé či stádově přibečující milovníky kakaa prostě komplexní bič z hoven neupletou. ()
Galéria (90)
Zaujímavosti (88)
- Jeden z policistů, kteří jdou po Arthurovi (Joaquin Phoenix), se jmenuje Burke. Policista gothamské policie Tommy Burke se objevil v komiksu „Detective Comics Vol 1 #748 Batman“ z roku 2000. (Punisher)
- Postava Jokera (Joaquin Phoenix) trpěla neurologickým onemocněním zvaným PBA, které se objevuje obvykle po poranění mozku či úrazu hlavy. Projevuje se nekontrolovatelnými projevy emocí, například pláčem nebo smíchem, přičemž daný projev nemusí vůbec souviset s tím, jak se osoba právě skutečně cítí. (Kamas)
- Auto, které téměř zasáhlo Arthura (Joaquin Phoenix), když pronásledoval teenagery, byl Chevrolet Caprice z roku 1989. Avšak děj filmu se odehrává v roce 1981. (Richard.Jezd)
Na snímek jsem se těšil od chvíle, kdy jsem viděl trailer a zjistil jsem, že Jokera si zahraje Joaquin Phoenix, charismatický charakterní herec, který umí do svých postav vložit nejednoznačnost a tajuplnost. O to víc mě nažhavilo vítězství filmu na festivalu v Benátkách i nadšené ohlasy v komentářích. Výsledkem je ale studená sprcha a pocit největšího filmového zklamání letošního roku. Velkolepé akční scény, superhrdiny a souboje byste v Jokerovi hledali marně a jeho zařazení do komiksového batmanovského universa je vlastně zbytečné a matoucí. To jen na okraji pro ty, kteří upřednostňují tenhle typ zážitku, protože mě nic z toho nescházelo. Chtěl jsem spatřit transformaci lidského charakteru, vidět muže, který postupně ztrácí půdu pod nohama, propadá se do temnoty, podléhá jí a stává se monstrem. Arthur měl být v mých očích znepokojivou, zneklidňující a nebezpečnou postavou. Měl z něho jít strach. Nemám ani ten nejmenší problém s hereckým výkonem Phoenixe, vydává ze sebe podle očekávání maximum a snímku hodně pomáhá. Můj problém spočívá v uchopení postavy Jokera. Arthur v něčem připomíná Theodora ze snímku Ona - totiž jeho "chcípáctví". Phoenixův Joker nevzbuzuje temnou předtuchu a bázeň, nýbrž soucit. Jeho smích není zlověstný, jsou to zvuky křehkého zoufalce, kterého byste nejraději vzali za ruku a začali konejšit (to bude dobrý, broučku) - a to i ve chvíli, kdy se dopouští vraždy. Arthur ve skutečnosti neprochází žádným vývojem. Během filmu sice spáchá několik zločinů, ty se ale klidně mohly odehrát na samém počátku. Od první minuty je to nešťastník lapený do pasti duševní choroby, vlastní sebelítosti a zahořklosti. Navíc je to postava prapodivná. Muž nedávno propuštěný z blázince, který se živí jako klaun navštěvující děti v nemocnici, ačkoli v něm od pohledu není víc optimismu než v umírajícím na rakovinu a víc dobroty než v epidemii černých neštovic. Režisér svého antihrdinu zjevně modeloval podle Travise Bicklea, ikonické postavy ze slavného Scorseseho snímku. K němu ostatně průhledně odkazuje i angažování filmového veterána Roberta De Nira. Jenže Jokerovi chybí Taxikářův drajf, jeho energie, cílevědomost a zarputilost. Joker nakonec selhává jako snímek, co chce bavit, když první dvě třetiny své stopáže spíš bezradně přešlapuje na místě, ale i jako film, co chce být něčím víc, než jen komiksovou podívanou. Cítím snahu o přesah podobnou nabubřelosti, jaká na mě vykukuje z Aronofského kousků, jenže jako existenciální psychologické drama Joker nefunguje - na to je Todd Phillips moc předvídatelný, povrchní a samolibý. Dát Jokerovi méně než tři hvězdičky by nebylo fér už kvůli famóznímu Joaquinovu výkonu. Řemeslná zručnost se Phillipsovi upřít nedá, umí pěkně vykouzlit prostředí Gothamu podobnému zanedbaným městským centrům amerických velkoměst 70. let. Hudba Hildur Guðnadóttir odvádí po emoční stránce přesně to, co má, a kamera a výprava jsou právě tak velkolepé, jak byste v podobném americkém trháku očekávali. Jenže na filmy nechodíme kvůli kameře nebo hudbě, nýbrž kvůli příběhu a postavám... Celkový dojem: 55 %. () (menej) (viac)