Playing with the Devil
Réžia:
Josef MachKamera:
Jan StallichHudba:
Jiří SrnkaHrajú:
Josef Bek, Eva Klepáčová, Alena Vránová, František Smolík, Jaroslav Vojta, Bohuš Záhorský, Stanislav Neumann, František Filipovský, Josef Vinklář (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Pohádková komedie natočená podle stejnojmenné divadelní hry patří dodnes k nezapomenutelným diváckým bonbónkům. Příběh vysloužilého vojáka Martina Kabáta, který se nezalekne ani hrozného loupežníka Sarky Farky, ani pekla plného rohatých čertů, patří totiž k těm, které nadšeně přijímá každá nová generace diváků. Všechno začíná okamžikem, kdy se dvě vdavekchtivé dívky, princezna Dišperanda a její služebná Káča, vlastní krví upíší čertu, výměnou za pohádkové ženichy. Přestože se omylem oba ďábelské úpisy dostanou do rukou chrabrého Martina Kabáta, záludný ďábel Solfernus se jich lstí zmocní a Martinovi nezbývá, než se vydat do horoucích pekel. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (442)
To, že takovýhle pastelový film natočil Josef Mach v šedivém bezčasí roku 1956 (zjevně to byl zlomový rok odstartovaný událostmi na XX. sjezdu KSSS), je v intencích téhle pohádky ,,práce anděla" a tak trochu malý zázrak. Jistě zde najdeme plno schematičnosti (tak už sama Drdova parodie lidové církevní hry započatá ve fázi divadelní předlohy atd.) a jednání některých postav je zjevně průhledně motivované dobou (,,lidový" hrdina Martin Kabát, otec Scholastik...), ale i přesto vznikla pro mě osobně jedna z nejpoetičtějších českých filmových pohádek a po estetické stránce snad pohádka úplně nejpovedenější...studiové dekorace z dílny Josefa Lady jsou pro ostatní filmové pohádkové stylizace nedostižným standardem a reprezentují vpravdě světovost klasické české umělecké školy... No a pak už je to jen ozvěna šťastného dětství... humpolácký (a tak česky plebejský!) Martin Kabát v podání neodolatelného Josefa Beka (a to ho jinak nemám příliš rád), loupežník Sarka Farka (úžasný pan Vojta) běhající v noční košili se snítkou v ruce, otec Scholasticus a jeho pokoušení, čertovský mariáš s neodolatelně infantilními čerty, rázná Káča a rozverná princezna Dišperanda, neschopné, leč děsivé (a tak symbolické) peklo... Prostě pohádkový svět, kde dobro není jen dobré a i zlo má svůj lidský rozměr, k němuž se rád každoročně ke konci roku v televizi vracím... ()
Tuhle pohádku jsem nikdy neměl moc rád. Ale když jsem se konečně uvolnil a napojil několika doušky vína, uvědomil jsem si, jak skvěle je to zahrané. Hlavně ten výborný Vinklář, krásná Vránová, která je s blond mikádem vlastně dobrá kost, v roli naivní princezničky a loupežník Jarda Vojta. Prostě super pohádka. ()
Revoluční film udivující zázrakem Vinklářova rozdvojení – tolik k nejstaršímu dojmu z dětství. Nutno říci, že dojem z tohoto filmu ladovské virtuální reality se s každým dalším zhlédnutím zlepšuje. Musím také použít sousloví, o němž jsem myslel, že ho nikdy nepoužiji, totiž „herecký koncert“ všech zúčastněných. U mne zde hrají prim pánové Vojta, Smolík a mladý Vinklář, dostává mě Dišperanda Aleny Vránové, kteréžto princeznovské rozpětí (Krasomila - Dišperanda) je prostě kolosální. Kupodivu inteligentní a opravdu vtipná antiduchovní propagace podřadné manuální práce. Kupodivu, ani Martin Kabát coby personifikovaná apologie křupanství, dokonale obsazený soudruhem Bekem, jemuž hrdost na to, že neumí číst, sálá z očí, ani "správné děvče od rány" Káča, toužící po chudém chalupníkovi "vod Berouna", neubírají této selance o napravení zastaralých živlů na půvabu. Ostatně Kabátův smysl pro etiketu, jakož i vrcholné vyjádření dragounské etiky ("a to né, to sakra né!") budí sympatie, nehledě k setkání s tremendem, které „i Káču porazilo“. Pokud je mi známo, jedná se na příští půlstoletí o poslední filmovou pohádku, v níž jsou silným hráčem vedle mocností pekelných také mocnosti nebeské. A Peškova expresivní belzebubská kreace ("to je blaho... celej svět schramstnu do své tlamy") zůstává doposud nepřekonaným zpodobněním ďábla v jeho podstatě. Na tom nic nemění ani podařená "zápaďácká" stylizace jeho věrných, ani Vinklářova nonšalantní dišputace s otcem Scholastikem nebo rozprava o duši mezi Solfernem a Kabátem. Za pozornost stojí srovnání trojúrovňovosti ďáblů zde a v Čert ví proč: narozdíl od tamního modelu přímého vzestupu (viz můj komentář) zde máme po přechodu od nejnižší úrovně (hnojaři v Čertově mlýně) k té vyšší (stojící u trůnu) jakýsi zvrat v postavě samotného Belzebuba, zřetelně ztvárněného jako tupou hmyzí obludu, čiré zlo, totiž čirou rozšklebenou hltavost. Podotýkám, že není v jiné české filmové pohádce zpodobnění arcisatanáše, které by mohlo protikladným zjevům v těchto dvou filmech konkurovat (totiž pokud jde o otázku, co je ďábel; třeba Heřmánek ve S čerty nejsou žerty je jiný případ). Přetahování o úpisy v pekle pak zřetelně odkazuje k mnichovské katastrofě (přesněji řečeno ke zřízení Protektorátu coby jejího důsledku), což je trefné, leč za cenu zboření logiky děje. A propo, mocnosti nebeské: máme tu jen pokryteckého poustevníka, s nímž se dohaduje dětinsky přecitlivělý anděl. Ve finále se ale přece jen ukáže, kdo má poslední slovo. Příhlednout je třeba také k tomu, že jak anděl, tak sprostný laik, křupan Martin Kabát, se oproti Scholastikovi hlásí k pravé křesťanské zbožnosti – alespoň v ústřední věci (Kabát: „...to bych se musel ale strašlivě mejlit“ v konfrontaci s poustevníkovým římskokatholickým: „říkám-li to já, tak je to definitivní“). Z tohoto hlediska se pak Kabátem prosazené „pokáníčko podle mýho gusta“ jeví jako zajímavé slovo do pranice theologických disputací. Avšak pokud jde o to, co s hříšnými ženskými, je třeba dát za pravdu svatému poustevníkovi: „bodejť by ji rarach sám napích na nejšpičatější... tento...“ () (menej) (viac)
Když jsem byl malej, tahle pohádka se mi spíš nelíbila. Dnes už vím proč (a přehodnotil jsem svůj názor). Prvně kvůli prostředí a dekoracím, které jsou vpravdě divadelní (a i když v mnoha jiných pohdkách je ta umělost mnohem horší, tady mi to vadilo asi nejvíc) a za druhé že to není klasická pohádka, kde dobro je jenom dobrý a zlo jenom zlý. Protože jsem nikdy netušil, kdo je lepší z dvojice Smolík-Vojta (školastyk-lupič). A za další je to plné štiplavého satirického humoru, kterej jsem jako malej fakan prostě nemohl rozeznat a už vůbec ne pochopit. Nevím, jestli to tak bylo zamýšleno, ale mnohé promluvy Martina Kabáta o pekelnících a peklu samotném jsou vlastně kritikou komunismu (i když tehdy možná všeho ostatního kromě komunismu). Když Martin říká, že správnýho chlapa nemůžou obloudit žádnou lží, vidím v tom odpověď na politické procesy s nepohodlnými lidmi v padesátých letech (jako Milada Horáková apod). Navíc plejáda výborných českých herců, z nichž každý předvádí to nejlepší (někteří z nich jako třeba Josef Bek hráli své role i v divadle) a navíc se tu taky jedná úplně o první ukázku škodlivosti kouření, jaká v našem filmu byla zobrazena. A až do pohádky S čerty nejsou žerty tu je ten absolutně nejgeniálnější Lucifer, jakýho jsem kdy ve filmu viděl. ()
IMHO nejlepší česká pohádka, kam se hrabe Pyšná princezna! Ladovské kulisy, jeden z nejlepších Lucifefů (Petiška), čerti olezlí i šviháčtí... a k tomu samozřejmě Káča a princezna Dišperanda, pitomý otec Školastikus (btw, jen v málu pohádek je vidět tak krásná erotická scéna...), anděl Teofil, Sarka Farka a samozřejmě dragoun... ()
Galéria (16)
Zaujímavosti (20)
- Mezi kandidáty na roli Martina Kabáta (Josef Bek) byl i Karel Höger. (Mackin)
- Ve filmu si spolu zahráli manželé Vladimír Ráž (Solfernus) a Alena Vránová (Dišperanda). (M.B)
- V roce 1954 byla původní divadelní hra Jana Drdy upravena i do podoby rozhlasové hry, ve které se objevila řada známých herců, z nichž někteří si zahráli o dva roky později i ve filmové podobě. Dvojí zkušenost s titulem tak získali Stanislav Neumann (Omnimor), František Filipovský (Karborund), Jaroslav Vojta (Sarka Farka) a František Smolík (Školastykus). (Martrix)
Reklama