Reklama

Reklama

Skvělí herci v hlavních rolích – George Clooney, Sean Penn, Nick Nolte a Woody Harrelson – se pouští do nebezpečné akce ve filmu, který přináší drásavě realistický pohled na válečný i morální chaos v Tichomoří během 2. světové války. Film byl v roce 1998 nominován na sedm cen Akademie, včetně ceny za nejlepší film a nejlepší režii (Terrence Malick). Tenká červená linie je filmové mistrovské dílo, které nemá srovnání. Gene Siskel ho označil za “brilantní... hrůzu nahánějící... nejlepší současný válečný film!” (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (2)

Trailer 1

Recenzie (766)

Phobia 

všetky recenzie používateľa

Očekávání: napínavá válečná řež s bandou sympatických chlapů. Realita: 170 minut filozoficko/psychologicko/psychedelických pindů s minimem zmatené, otravné akce, Clooney v úvodu pronese krátký projev a už ho nepotkáme, ostatní si po cca 7 letech vůbec nevybavuju (jo, Nolte tam cosi hulákal v roli divného oficíra). Možná bych to podruhé vnímala lépe, když už bych věděla, do čeho lezu, ale nemám ani nejmenší chuť na reprízu. Ty tři hvězdičky jsou v podstatě za technické, řemeslné kvality snímku; příběh (pokud to tak lze vůbec nazvat, děj jaksi chyběl) mě nezaujal v nejmenším. 51% a to si přijdu jako srab, že nedám rovnou 2*. Vím, co se divákům tvůrci pokoušeli sdělit a vážně mě to nebavilo. Ale co byste chtěli po ženské...;-) ()

Lavran 

všetky recenzie používateľa

„Až uslyšíš střelbu, pusť se po proudu.“ radí Witt svému postřelenému kamarádovi, těsně před tím, než se vydá odlákat nepřátelskou patrolu, vstříc nesobecké oběti za životy druhých. Stejná rada jako by byla mířena i na diváka. Až uvidíš první obraz, zaslechneš první tóny, pusť se po proudu a nech se unášet. Odlesky a ševelením větru, barvami, vůněmi, náladami a komplikovanými rytmy majestátního filmu-řeky. Tenká červená linie začíná u pramene, drobného, poklidného potůčku, postupně se rozšiřuje, mohutní, je stále dravější a rychlejší, vede nás skrze peřeje, kaskády, ale i místa odpočinku, kde se proud naopak téměř zastaví. Klikatí se. Obtéká neobydlené ostrůvky. A svou cestu končí splynutím s mořem. V tichosti ústí do nekonečnosti, z níž vzešel život, aby došla zaslouženého klidu. Vzpomínky. Představy. Sny. Pocity. To vše unáší s sebou. Zdá se, že hlavním hrdinou je zde sám život (v tisících rozličných podob). Lidské postavy se objevují a mizí jako čluny náhodně křižující naši cestu nebo roztodivné předměty, jež strhl magický proud a unáší je do neznáma. Někdy je zanese na písčitý břeh, kde je vysuší slunce, jindy odkloní do slepého ramene, odkud již nenajdou cestu zpět, či zavede do stínu vysokých stromů. Nebo je vrhne nazpět do hlavního proudu, mezi kameny, ale nikdy natrvalo. <> <> Již Vlny Virginie Woolfové nám podobně mozaikovitou formou vyprávění říkaly, že každý individuální život má nesměnitelné podílnictví na plynutí Života v jeho celistvosti. Na společné, sdílené duši jednoho velkého já, všech tvářích jednoho člověka, po jehož existenci se táže nezlomný idealista Witt. Avšak kdyby byla jediná vlna-promluva z onoho říčního proudu opomenuta, plynutí by bylo narušeno a „text“ by se rozklížil. Neboť právě jednotlivé fragmenty bytí (odlesky slunce na hřebenech vln) propůjčují řece života její ucelenost a pohánějí ji kupředu s bergsonovským půvabem, v němž přítomná vlna již předjímá následující. Obdobnou myšlenku obsahuje i Tenká červená linie. <> <> Malick vedle válečných výjevů (bláta, krve, výbuchů, utrpení) intuitivně klade prostřihy na přírodní dění (zvířata, stromy, oblaka, sluneční paprsky razící si cestu korunami stromů), které jednak slouží jako ladné přechody mezi prostorově nesourodými scénami, jednak jako reminiscence hlubokého spojení s přírodou a životem. Věčný koloběh zrození a zániku, který je mnohdy stejně krutý jako granáty, jež trhají na kusy lidskou duši a tělo, probíhá nehledě na šílenství zmechanizované války. („Válka lidi nepovznáší. Dělá z nich psy. Otravuje jim duši.“) Svět se rovná životu a naopak. A ve středu tohoto světa-života se nevzpíná nic menšího než chrám přírody, který, jak nesmírně výstižně napsal Karel Thein, svými „tvary a formami převyšuje počet podob lidských příběhů a neštěstí.“ <> <> Nastavuje nám příroda zrcadlo? Má válka mezi lidmi předobraz v neutuchající válce v srdci přírody? („Tohle obrovské zlo. Odkud se bere? Z jakého semene, z jakého kořene vzrostlo?") Stejně jako mír, harmonie a pochopení? Láska? („Odkud se bere? Kdo v nás vznítil ten plamen?") Existuje zde nějaké prastaré pouto? Vine se napříč všemi živoucími organismy neviditelná tenká červená linie, linie života a smrti, která je spojuje v jedno? Jsou všichni nenahraditelnou součástí jediného „krásného světla“, cyklického proudění, jehož obsah je všude a obvod nikde? Prostředníkem i hledačem tohoto tušeného řádu je právě vojín Witt, který i přes všechny hrůzy války neztrácí víru v krásu a hodnotu bytí. Společně s ním vyhlížíme, nalézáme i ztrácíme ráj mezi melanéskými domorodci, společně s ním dosahujeme vnitřního klidu: předsmrtného usmíření, přijmutí vlastní smrtelnosti, v němž se skrývá doposud unikající nesmrtelnost. (“Jak to děláš? Připadáš mi jako kouzelník.“ pronese na jeho adresu otupělý seržant Welsh.) Tenká červená linie je především Wittovým filmem, ačkoli není (a ani nemůže být) ústředním hrdinou. Skrze pohled jeho laskavých očí se vyjevuje zázračná moc Malickova poetického „kinematografu“ a zřejmě i nejvíce z Malickovy osobnosti jako takové. Schopnost vidět všechny věci zářit božskou slávou. Panteistický rozměr světa, v němž každý aspekt skutečnosti, každá živá bytost – dobrá či zlá – vyjevuje přítomnost božského, jiskru, jež nás spojuje a je zdrojem všeho tázání. Co je však nejdůležitější, díky napojení se na tento pohled (prostřednictvím kamery a média filmu obecně) jsme schopni je napříště spatřovat také. A to nejen kolem sebe, ale i ve svém nitru. (celou moji úvahu najdete zde) () (menej) (viac)

Reklama

Gilmour93 

všetky recenzie používateľa

There's only a thin red line between the sane and the mad… Nikam nespěchající švédská trojka, kde si to nejdřív něžně rozdávají panenská příroda Tichomoří a hloubavý existencialismus, načež se do toho vloží majetnická nymfomanka zvaná válka („The whole fucking thing´s about property..“). Malick filozoficky o válce, válečně o filozofii a vše co vidíte, máte možnost i cítit vnitřně a to, přiznejme si, dokáže málokterý film daného žánru. Donutí vás přemýšlet, vstřebávat, probouzet empatii a já třeba přemítal o tom, kdo v širokém spektru charakterů je mi nejvíce podobný a vyšel mi z toho seržant Welsh Seana Penna, neboť i on se cítil osamělý pouze mezi lidmi.. Pan režisér umí, o tom není pochyb, jen by nemusel tou rozvleklostí nutit některé diváky skočit na odjištěný granát místo Harrelsona.. ()

flanker.27 

všetky recenzie používateľa

Film, který se spíše prožívá, než sleduje. Zpočátku atmosféra navozená kamerou snímajícím dění v "panenské přírodě" jakoby mimochodem a nádhernou sugestivní hudbou vyvolává pocity uvolnění, postupně se začíná vkrádat pocitnapětí. Jak se vojáci přesunou na Guadalcanal, víme, že budeme svědky čehosi hrůzného. A pak přijdou na řadu brutální válečné scény komentované vnitřními hlasy vojáků střídají se s pohledy na přírodu a flashbacky ze zázemí. Dojmy z filmu jsou značně hluboké a 5 nedávám jen proto, že přece jen mé prožívání je trochu jiné, než jaké tento film žádá, a že pohledy do nitra a vnitřní monology mi nepřišly nijak zvlášť hluboké. I tak se podle mě jedná o jeden z emočně nejsilnějších filmových zážitků. Scéna, kdy hraje skladba Journey to the Line je jednou z emočně nejsilnějších a nejlépe zrežírovaných scén filmových dějin. ()

genetique 

všetky recenzie používateľa

Bože, toto tak vidieť v kine, tak mám splnený menší sen. Ukážka filmového umenia. Tá hudba zachytávajúca všetky pocity vojaka je dokonalá. Totálne existencionalistické dielo, melanchólia, patetickosť, realistickosť a nazretie až na dno duše vojaka. Všetko, čo počas útoku, zabitia, straty priateľa cíti. Navyše ohromujúce vojenské sekvencie spojené so spojením nádhernej prírody, šum vetra, narodenie vtáčika, východ-západ slnka. Jemnosť a cit pre kameru k prírode je len ťažko nahraditeľný a som rád, že sa Malick pustil do takého odvážneho, kontrastného spojenia. To všetko uprostred nelogickej mašinérie vojen, ktorú exkluzívne prináša plejáda hercov (keď som videl obsadenie, spadla mi sánka) s absolútnym hereckým nasadením. Dejovo ide vlastne len o jednu akciu, jeden útok, ktorí by iní poňali do sotva dvojhodinového priemerného snímku. Tu ide ale o omnoho viac. 100%. ()

Galéria (86)

Zaujímavosti (40)

  • Hlavní roli měl mít původně Adrien Brody (desátník Fife), ale Terrence Malick většinu jeho scén vystříhal a v hotovém filmu se děj točí zejména kolem postavy vojína Witta (James Caviezel). Brody se s výsledkem setkal až během premiéry filmu a byl šokován, když viděl, že se ve filmu téměř nevyskytuje. (Brousitch)
  • Film se převážně natáčel v deštném pralese Daintree a na pláži Bramston v Queenslandu v Austrálii. (Terva)
  • Hans Zimmer spolu s Johnem Powellem složil k filmu více než čtyři hodiny hudby. Když však režisér Terrence Malick film přestříhal a zkrátil na finální stopáž 170 minut, vybral z Zimmerovy a Powellovy hudby jen několik skladeb. (PADDY)

Súvisiace novinky

Disney zahazuje značku Fox

Disney zahazuje značku Fox

19.01.2020

Už je tomu téměř rok, co studio Disney dokončilo akvizici studia 20th Century Fox a všech jeho odnož. Od té doby se mnohé změnilo, několik filmů bylo zrušeno, pár titulů čeká reboot a menší nezávislá… (viac)

Malick workoholikem

Malick workoholikem

25.11.2016

Legendární filmař Terrence Malick nikdy netočil závratným tempem. Mezi Nebeskými dny a Tenkou červenou linií třeba nechal díru 20 let, od roku 2011 se ale podivuhodně rozjel. Po šestileté pauze… (viac)

Reklama

Reklama