Tenká červená čiara

Witt se zalíbeně dívá na válčící, starající se, křehký i houževnatý a jako vždy fascinující svět kolem sebe. Nevybírá si podle žádných pravidel, co mít rád. Miluje život – jaký je. Lidé, kteří si vzájemně urputně, zoufale, ustrašeně i vzrušeně maří možnosti poznávat, dotýkat se a dívat, rvou se a zabíjejí, trhají na kusy vlastní těla i magickou krásu džungle, jsou stejně uhrančiví, dojemní a krásní jako domorodci, kteří splývají svým zpěvem a bytím s rytmy přírody, a přitom se bojí vojáků. Všechno se ho to dotýká, posouvá ho do nových situací a přináší mu vědomí pohybu, zázraku existence. ** Rybářská loďka nese jiná okouzlení, ale je stejně čaromocná jako strážní loď, jejíž černý dým kontrastuje s červánky nad nekonečným obzorem moře: „Co tady dělá, tak sama?“ ptá se Witt, pobavený, okouzlený a něžně dojatý tou náhlou proměnou scény, která ho z domorodého ráje co nevidět vyvrhne do kovových útrob válečné lodi a kulometné palby, která mu bude na cucky trhat kamarády zleva zprava. Protože i zkáza mnohých, zběsilé, krvavé, špinavé, navzájem nepochopitelné a bolestivé zabíjení, do nějž je Witt aktuálními okolnostmi vehnán, je jenom dalším dramatickým pokračováním naší existence a hlubším svědectvím toho, kdo také jsme. ** A i ve chvíli, kdy ho později jiná přítomná konstelace zbavuje života, v obklíčení Japonců s namířenými hlavněmi, se po nich dívá jako oslněná, ve skoku lapená klidná srnka, která stejně nemohla jinak než běžet, protože běžet je život, a soustředí se na tu čarokrásnou a poslední chvíli, na její smysluplnost, danost i neočekávatelnost (mohlo to být i jakkoli jinak, jiné tváře, slova, stromy okolo, mohl i uniknout, i proto běžel, ale ne, takhle je to, každičký rys, vzteklý křik, prasklina v kůře, hvizd, vzpomínka) – pohnu se a ono se to stane, teď, teď ještě tady jsem a takovéhle to je. ** Tenká červená linie je vlastní cesta životem, způsob, jak se provést sledem okamžiků, jak naplno dostát bytí, nic neutratit, nic si nezastřít, nic nezmeškat, ničeho nezalitovat. Skládá se z nekonečné řady bodů, kdy je potřeba pokaždé znovu bez předsudků s nově otevřenýma očima nalézt těžiště pohledu a pohybu, nalézt smysl – ve fascinaci okamžikem, v jeho plném, nezastřeném vědomí, v naprostém přijetí své situace, konkrétního prostředí a jeho možností – jak z té chvíle dostat očima i pohybem nejvíc pro život: ať je konkrétní cestou hbitý útěk ze sevření, je-li právě kam, nebo naprosté odevzdání, pakliže není, úlovek pohledu do koruny stromu, na let ptáka, smyčku provazu kolem tlamy chyceného krokodýla či krutý posuněk mstícího se člověka. ** Při plném vědomí neopakovatelnosti života, každého prožívaného momentu, je jedině přirozené udělat vždy to, co nejvíc dostojí možnostem situace, co povede linii fascinace dál – ať to ostatní podle svého přesvědčení a cílů nazývají zbabělostí, hrdinstvím, nerozumem či šílenstvím, stejně očarovaně cítí tu přiléhavost, adekvátnost a moc („You are a magician to me.“). Zvednout oči a podívat se. Na kusy roztrhaných těl, na ospalé či vzrušeně debatující, dychtivé přeživší, na zoufalství těch, kteří přišli o různé druhy nadějí, na zarputilost lpějících. Přijmout podanou ruku, opatrnou otázku i odmítavé gesto, zavření dveří před pohledem. Ať se děje cokoli, i když člověku tečou vlastní či kamrádova střeva do dlaní, není důvod nevidět a neprožívat krásu té jedinečnosti, dosud neprožitosti, nenechat se ohromit tím zázrakem, který nám říká, kdo jsme, znovu a znovu. Neexistuje žádný důvod nezvednout oči a nevidět, jak ještěrka pohne ocasem. Jak padá kapka vody, mezi mřížemi nebo když se sveze po listu. Jak netopýřími křídly či prožraným listem probleskuje slunce. Jak se přes travnatou stráň plnou útočících vojáků žene přívalová vlna světla, která zviditelní blyštivé helmy pro šrapnel. Jak se kdosi bez utržené půlky těla dívá, když ztrácí vědomí. Jak jeden zoufalec visí druhému na rtech. Jak lhostejní. Dívat se. Pamatovat si. Vědět. Teď. Takhle jsem naživu. Fascinace jedinečným tvarem, neopakovatelným okamžikem, vědomím existence a její kdykoli ukončitelnosti. Teď. Teď. Ještě tu jsem. A znovu. Ještě vás vidím, takoví jste jen teď. Roztříštěné koleno. Strach. Žádost. Lítost. Kupčení. Hněv. Neohrabanost. Krutosti. Slepota. Napření. „Ještě ve vás vidím jiskru.“ Takoví se k sobě skládáte, teď, ještě vás vidím. Jste. Miluji o vás život. Krásní, protože jste teď. Emanujete tvar. Vydělujete z nicoty, i když se podvádíte a zabíjíte. ** Witt je jediná postava (dokud jeho jiskra nepřeskočí na Welshe, který přirozeně napojí svůj život na smrt toho kouzelníka, který ho očaroval svou vlastní očarovaností, a vede tenkou červenou linii po Wittovi dál, dívá se klidnýma a pozornýma, znovu zaujatýma a tedy už zálibnýma očima), která s ničím nebojuje, ale dokonale prožívá jedinečnost každé chvíle svého života, v souladu se životem všech kolem – jeho očima jsou všichni nejcelistvější, nejplnější ve své existenci a nejkrásnější ve všem, o co se sami starají – protože Witt si nevybírá, co chce vidět. Strategie, cíle a plány ostatních postav, dojemně zranitelných a vzájemně se zraňujících, jejich úsilí, s nímž si umanutě zastírají přístup k otevřené a plné přítomnosti, jejich postranní, účelové stezky svažující se mimo těžiště, pak ve Wittově společnosti, po jeho boku a pod jeho pohledem vytvářejí téměř topograficky zakreslitelnou, až neúnosně dojemnou a křehkou síť nedokonalých, svérázně a komplikovaně omezených hemžení, invariantů lidských životů nahlížených z nekonečna jedinečných bodů těžiště života na tenké červené linii. ** (29.07.2011) (menej) (viac)

„Až uslyšíš střelbu, pusť se po proudu.“ radí Witt svému postřelenému kamarádovi, těsně před tím, než se vydá odlákat nepřátelskou patrolu, vstříc nesobecké oběti za životy druhých. Stejná rada jako by byla mířena i na diváka. Až uvidíš první obraz, zaslechneš první tóny, pusť se po proudu a nech se unášet. Odlesky a ševelením větru, barvami, vůněmi, náladami a komplikovanými rytmy majestátního filmu-řeky. Tenká červená linie začíná u pramene, drobného, poklidného potůčku, postupně se rozšiřuje, mohutní, je stále dravější a rychlejší, vede nás skrze peřeje, kaskády, ale i místa odpočinku, kde se proud naopak téměř zastaví. Klikatí se. Obtéká neobydlené ostrůvky. A svou cestu končí splynutím s mořem. V tichosti ústí do nekonečnosti, z níž vzešel život, aby došla zaslouženého klidu. Vzpomínky. Představy. Sny. Pocity. To vše unáší s sebou. Zdá se, že hlavním hrdinou je zde sám život (v tisících rozličných podob). Lidské postavy se objevují a mizí jako čluny náhodně křižující naši cestu nebo roztodivné předměty, jež strhl magický proud a unáší je do neznáma. Někdy je zanese na písčitý břeh, kde je vysuší slunce, jindy odkloní do slepého ramene, odkud již nenajdou cestu zpět, či zavede do stínu vysokých stromů. Nebo je vrhne nazpět do hlavního proudu, mezi kameny, ale nikdy natrvalo. <> <> Již Vlny Virginie Woolfové nám podobně mozaikovitou formou vyprávění říkaly, že každý individuální život má nesměnitelné podílnictví na plynutí Života v jeho celistvosti. Na společné, sdílené duši jednoho velkého já, všech tvářích jednoho člověka, po jehož existenci se táže nezlomný idealista Witt. Avšak kdyby byla jediná vlna-promluva z onoho říčního proudu opomenuta, plynutí by bylo narušeno a „text“ by se rozklížil. Neboť právě jednotlivé fragmenty bytí (odlesky slunce na hřebenech vln) propůjčují řece života její ucelenost a pohánějí ji kupředu s bergsonovským půvabem, v němž přítomná vlna již předjímá následující. Obdobnou myšlenku obsahuje i Tenká červená linie. <> <> Malick vedle válečných výjevů (bláta, krve, výbuchů, utrpení) intuitivně klade prostřihy na přírodní dění (zvířata, stromy, oblaka, sluneční paprsky razící si cestu korunami stromů), které jednak slouží jako ladné přechody mezi prostorově nesourodými scénami, jednak jako reminiscence hlubokého spojení s přírodou a životem. Věčný koloběh zrození a zániku, který je mnohdy stejně krutý jako granáty, jež trhají na kusy lidskou duši a tělo, probíhá nehledě na šílenství zmechanizované války. („Válka lidi nepovznáší. Dělá z nich psy. Otravuje jim duši.“) Svět se rovná životu a naopak. A ve středu tohoto světa-života se nevzpíná nic menšího než chrám přírody, který, jak nesmírně výstižně napsal Karel Thein, svými „tvary a formami převyšuje počet podob lidských příběhů a neštěstí.“ <> <> Nastavuje nám příroda zrcadlo? Má válka mezi lidmi předobraz v neutuchající válce v srdci přírody? („Tohle obrovské zlo. Odkud se bere? Z jakého semene, z jakého kořene vzrostlo?") Stejně jako mír, harmonie a pochopení? Láska? („Odkud se bere? Kdo v nás vznítil ten plamen?") Existuje zde nějaké prastaré pouto? Vine se napříč všemi živoucími organismy neviditelná tenká červená linie, linie života a smrti, která je spojuje v jedno? Jsou všichni nenahraditelnou součástí jediného „krásného světla“, cyklického proudění, jehož obsah je všude a obvod nikde? Prostředníkem i hledačem tohoto tušeného řádu je právě vojín Witt, který i přes všechny hrůzy války neztrácí víru v krásu a hodnotu bytí. Společně s ním vyhlížíme, nalézáme i ztrácíme ráj mezi melanéskými domorodci, společně s ním dosahujeme vnitřního klidu: předsmrtného usmíření, přijmutí vlastní smrtelnosti, v němž se skrývá doposud unikající nesmrtelnost. (“Jak to děláš? Připadáš mi jako kouzelník.“ pronese na jeho adresu otupělý seržant Welsh.) Tenká červená linie je především Wittovým filmem, ačkoli není (a ani nemůže být) ústředním hrdinou. Skrze pohled jeho laskavých očí se vyjevuje zázračná moc Malickova poetického „kinematografu“ a zřejmě i nejvíce z Malickovy osobnosti jako takové. Schopnost vidět všechny věci zářit božskou slávou. Panteistický rozměr světa, v němž každý aspekt skutečnosti, každá živá bytost – dobrá či zlá – vyjevuje přítomnost božského, jiskru, jež nás spojuje a je zdrojem všeho tázání. Co je však nejdůležitější, díky napojení se na tento pohled (prostřednictvím kamery a média filmu obecně) jsme schopni je napříště spatřovat také. A to nejen kolem sebe, ale i ve svém nitru. (celou moji úvahu najdete zde) (07.04.2007) (menej) (viac)